ahoj, neumím to tady s těma diskusema, a neumím najít svoje předchozí příspěvky. My jsme nakonec skončili u psychologa, který si myslí, že otázka, jestli je můj manžel otcem svého dítěte z prvního manželství je psychickou obranou při její nemoci. Taky můj pocit "křivdy", že moje výdělky bych měla dát někdy v budoucnu cizímu dítěti, je obranou před myšlenkama, že by ona mohla odejít dřív. Osud rozhodl za nás, holka dostala záchvat, skončila v nemocnici, jde na operaci mozku, má prý strašnou genetickou zátěž, nedovolí si nevzít to v úvahu, varianta rok čekat, jestli to poroste, a pak jít na operaci, padla v okamžik prvního záchvatu. Ten záchvat nemusí vůbec s nálezem souviset, ale jak viděli doktoři v nemocnici tu rodinou anamnézu, už se to nedalo zastavit. Neměla jsem sílu řešit před doktory v nemocnici, že otec v rodném listě nemusí být biologickým, a že se k jeho rodinné anamnéze přihlížet možná nemusí. A nebo ano?
Jsme úplně na dně, prognoza je tedy dobrá, tak nějak cítím, že jsme jí zachránili, ale pořád je to zásah v mozku, určitě to musí dobře dopadnout, je to strašnej strach o ní. Už fakt nevím, kde brát sílu, muž to nese statečně, jsme si oporou, určitě to dobře dopadne, malá je v těch nejlepších rukách.
A co její vlastní matka, ta je někde uklizená po blázincích, ať ty její průsery vyžehlíme za ní, přitom ona rozhodně nemá čistý svědomí, když byla těhotná, chlastala, cigarety si taky neodpustila, doktoři sice říkají, ať nehledáme viníka. Nikdy jsem neměla potřebu starat se o cizí děti, neuvažovala jsem o adopci, ale osud se mě nějak neptal, holka je tady, v naší rodině, teď bojujeme s její matkou, začínající pubertou a hlavně s tou mizernou nemocí. Nemám se jak kde svěřit, díky.