Do této doby mi manžel nápad brát k porodu dulu toleroval jako jakýsi těhotenský rozmar, který jsem pobrala na netu. Pak zjistil, že se tím asi bude muset zaobírat vážně. Dal „svolení" s podmínkou, že to půjde mimo něj. V té době ovšem zasáhla dula, že schůzka s tatínkem je podmínkou naší spolupráce. Tato schůzka již byla vedena v rámci soukromých předporodních sezení. Dula se tatínkovi představila a začala si zjišťovat, nakolik je tatínek vlastně zapojen do prožívání těhotenství a porodu - jestli se aktivně podílí, nebo jestli je to taková ta ozdoba, co si hrdě přestřihne pupečník na sále, ale jinak jdou ty ženské věci okolo něj. Vysvětlila mu svoji pozici v celém procesu a že všechno ostatní záleží na jejich aktivní komunikaci. Takže se třeba domlouvali, jestli si tatínek bude přát být od duly veden a instruován, nebo jestli se budou střídat v případě dlouhého porodu, jakým způsobem si co řeknou, aby se ani jedna strana necítila uražena a odstrčena atd. Tatínkovi poprvé došly i takové ty organizační věci, že zatímco u prvního porodu mohl být po ruce po celou dobu, teď bude muset např. zajišťovat hlídání na starší dítko a že by asi bylo dobré, abych nezůstala sama. Dohodli jsme se, že to zkusíme.
Pak jsme měli jakési zdravotní komplikace, lékaři nám rutinně řekli, že budeme rodit císařem, a já to pořád nějak nemohla přijmout, protože mi to připadalo strašně zbytečné. Dula byla kdykoli na telefonu, několikrát k nám přišla mne povzbudit mimo oficiální tři předporodní návštěvy, zjišťovala pro nás různé alternativy, jak vytřískat co se dá alespoň v tom poli působnosti, co nám ještě zbývá. Udržela nás při dobré mysli a aktivní a i díky ní se podařilo stihnout ještě do porodu situaci vyřešit. Naše nejbližší okolí absolutně nechápalo, proč tak zápasíme o možnost přirozeného porodu - znáte ty věty: „My jsme to taky vydržely, o co jde...", „Dyť to máš vlastně lepší císařem..." Dula pro nás byla skutečnou podporou tím, že nikdy nezapochybovala, že to, co si s manželem přejeme prosadit, je správné; vždy vyslechla a nikdy neshazovala ani velké, ani ty malé věci, co se v nich plácají budoucí rodiče.
Její přítomnost při samotném porodu byla vlastně jen vyústěním tohoto důvěrného vztahu, který jsme navázali před porodem. Znala nás, věděla, jak proběhl můj předchozí porod, čeho a proč se bojím, co a proč si přeji nebo nepřeji, jak mne nenápadně zmanipulovat ke spolupráci i jak docílit toho, že se „šprajcnu" a nebude se mnou k pořízení. Sebeempatičtější porodní asistentka, která má na vás deset minut při příjmu, tyhle věci prostě nebude vědět - přesto jsou na nich postavené vaše reakce a chování při porodu. Samotný přínos duly u porodu byl od technických věci, jako že např. tatínek parkoval, zatímco dula se mnou už měla vyřízený příjem až po to, co nejlépe popsal můj muž - že on by třeba strašně rád masíroval, ale musela bych mu přesně vysvětlit, kam tu ruku dát a jakou silou tlačit, aby mi to bylo příjemné. A dule to nikdo vysvětlovat nemusel, ona to prostě věděla, kam a kdy tu ruku položit. Pokud mohu porovnat s prvním porodem, tentokrát jsem se cítila lépe, abych tak řekla - neopuštěně - také po porodu, když tatínek nadšeně odběhl fotit potomka a rozesílat hrdé SMS.
Poslední setkání s naší dulou bylo poporodní. Ani ne tak kvůli poradě a pomoci v šestinedělí, i když i to je náplň práce dul. Setkání jsme využili k vyprávění si o porodu, k takovému nějakému shrnutí, zhodnocení, poděkování a rozloučení.
Kdyby mi to někdo řekl před touto zkušeností, že to lze, najmout si důvěrného společníka, nevěřila bych mu. Určitě to nefunguje, pokud člověk uvažuje o dule, protože je to moderní. Taky je nesmírně důležitý výběr vhodné duly, určité názorové souznění a člověk nesmí očekávat, že dula umí dělat zázraky nebo že celou situaci nějak vyřeší za rodiče. Asi nejtrefnější přirovnání, které jsem slyšela, je, že dula je to samé, jako horský vůdce. Ukazuje nejschůdnější cestu, volí vhodné tempo, aby člověk došel k vrcholu a nepadl vyčerpáním, i po dlouhých hodinách výstupu stále s úsměvem tvrdí, že na vrchol už zbývá slabá půlhodinka, a člověk mu to věří, a v pravý okamžik vyloví z kapsy medovou oplatku na rychlé dočerpání energie.
Ale tu cestu člověk musí stejně ujít sám.
|
