Protoze je patek a v Damasku je vicemene vsechno zavrene, rozhoduji se podniknout vylet do Palmyry. Planuju tam zustat pres noc a odlasuji se tedy z hotelu v Damasku. Za dvou a pul hodinovou cestu klimatizovanym autobusem platim neco pod 2 dolary. Cesta vede podel nevysokych skalnatych hrebenu do kamenite pouste, ktera odsud bez preruseni pokracuje az k Indickemu oceanu.
V Palmyre, stejne jako skoro vsude, uz je po sezone, tudiz ceny jsou priznive a s zadnymi davy se clovek nikde nemacka. Od autobusu k hotelu me veze tak obstarozni mercedes, ze uz by se urcite uplatnil v kategorii veteranu. To ovsem netusim, ze na prohlidku me poveze jeste horsi kraksna.
 Tradicni prohlidka zahrnuje nejprve dve hrobky (placeny vstup) stranou od hlavniho arealu. V druhe z nich (podzemni) je zakazano foceni. Pruvodce, ktery celou dobu durazne ukaznoval turisty, kteri se pokouseli nejake fotky prece jenom udelat, me pak, kdyz nakonec zustanu v hrobce sam, vyzve, abych si vse nafotil. Pote, co tak ucinim, natahne samozrejme ruku a zada o baksis.
Nasledne me Awad veze v rozpadajicim se Austinu Cambridge do oazy. Vznik a osidleni Palmyry byly pochopitelne v poustnich podminkach podmineny dostatecnym zdrojem vody a dodnes se na jedne strane mesta rozkladaji datlove a olivove haje. V tuni, kterou vytvari voda pritekajici do oazy smerem od hor, zrovna nekolik prislusniku mistni omladiny provadi ocistu tela a zrejme i odevu.
 Pokracuje se arabskou pevnosti vypinajici se nad okoli na skalnatem kopci. Pozde odpoledne by z ni mely byt uchvatne vyhledy na palmyrske ruiny ozarene k zapadu se sklanejicim Sluncem. Cas souhlasi, ale dnes je prvni den me cesty, kdy je pod mrakem. Vyplacam spoustu urcite nudnych fotek, kdyz pak jako zazrakem Slunce, ted uz docela nizko nad obzorem, vykoukne spoza clony mraku a zaleje krajinu plastickym svetlem. Samozrejme vse prefocuju znova.
Pak uz me Awad odvazi dolu na planinu mezi hlavni palmyrske skvosty. Nechavam prejit skupinku turistu, ktera se mezitim  priskobrtala po kameni od pevnosti a zustavam vicemene sam ve ztichlych ruinach starobyleho mesta. Jen z ne prilis vzdaleneho kameniteho placku tlumene zazniva ruch urcite duleziteho fotbaloveho mace. Stejne jako pred dvema tisici lety, nescetne anticke sloupy vytvari temne siluety na krvavem nebi.
Ochlazuje se a kameny studi, ale nechce se mi zvedat. Chci do sebe nasaknout to zvlastni civilizacni fluidum, kterym je toto misto prostoupeno. Snazim se predstavit si skvele, nadherne mesto v dobach jeho nejvetsi slavy. Co tenkrat jeho obyvatele citili uprostred skal a pouste? A bude tu za dalsi dva tisice let jeste nekdo, kdo si bude klast podobne otazky? Magie mista je prilis silna na to nenechat ubihat myslenky timto smerem.
 Krvava zare dohasina a v nastavsi tme prochazim kolonadou na druhy konec antickeho mesta. Odtud pesky mirim zpet do moderni civilizace. Citim se smiren, vyrovnan.
| 
