S opravenymi papiry menim speditera a obracim se na cloveka doporuceneho ambasadou. Je ochotny, ale nemluvi anglicky. Cela, nekolik hodin trvajici priprava celni deklarace tak probiha za pouziti posunkove reci. Nakonec je deklarace hotova, ale tesne mi mezitim ujizdi odpoledni konvoj. Auta podlehajici tranzitnimu rezimu se totiz po Syrii prepravuji v celniky organizovanych konvojich spolu s kamiony, ktere Syrii jen projizdeji. Ze syrsko-jordanskeho prechodu vypousti jeden konvoj po poledni a druhy v noci. Je mi receno, ze ten muj bude odjizdet v devet vecer.
Do vecera daleko, rozdelavam tedy poprve v aute luzkovou upravu a par hodin se prospim. V pul devate kontroluji stanoviste, odkud ma vyjizdet konvoj. Nejake kamiony tam stoji, ale vsude ticho a tma. Vracim se na celnici a zkousim zjistovat, jak to tedy s konvojem je. Odpoved prvniho celnika me docela sokuje: rano v osm. Zkousim dalsiho a ten rika o pulnoci. Vracim se radeji na stanoviste a po nejake dobe skutecne oziva. Prichazi celnik a organizovane vypousti kamiony, ktere se tam pres den nahromadily. "Organizovane" znamena, ze obchazi ridice a vybira baksis. Protoze jsem mu neprozretelne prozradil, ze neznam cestu (cilem totiz neni turecka hranice, jak jsem se domnival, ale jakesi tranzitni parkoviste u mesta Homms uprostred Syrie; sjizdeji se tam konvoje ze vsech hranicnich prechodu), vybira si me, ze pojede se mnou a budeme uzavirat konvoj. Normalne jezdi celnici ve svem vozidle, ale takhle zrejme usetri.
A tak cekam, az vypusti vsech 32 kamionu konvoje a potom teprve vyrazime na trat my. Musim ovsem jet "slowly, slowly", protoze delame sberne vozidlo a hlidame, aby nikdo neodpadnul (znamena to koukat po vsech nakladacich zaparkovanych u silnice, na parkovistich, benzinkach). Pred Damaskem dojizdime a cekame na jednoho, co meni kolo. V kopcich za Damaskem se plouzime na dvojku za supicimi rachotinami. Pak na krajnici nachazime jednoho, jehoz letity mercedes uz zrejme potreboval oddych. Rany kladivem svedci o tom, ze oprava je v plnem proudu. Ali privolava dalsi auto s celniky a jeden z nich zustava s ridicem u porouchaneho vozu. My pokracujeme dal a Aliho zmaha unava. Jeste mi staci rict, ze kdyby usnul, at to za nej pohlidam a uz chrape jako spalek. Osud konvoje je najednou v mych rukach. Protoze bych se ale taky rad trochu vyspal (jsou uz vic nez dve hodiny v noci), kaslu na nejake hlidani odpadliku a mirim rovnou k mestu Homms. Tam budim Aliho, aby mi ukazal cestu k parkovisti. Na nem me pak Ali jeste nuti objizdet zaparkovane kamiony, aby si je mohl odskrtnout v seznamu. Uplne nakonec si Ali rika o baksis. To uz toho mam ale dost a odpovidam, ze baksis by mel dat on mne za to, jak jsem ho celou noc vozil. Rozchazime se vyspat. On do ubytovny, ja do auta. |