Jedno je po dnesku jiste: jiz nikdy autem do Rumunska. Tedy aspon dokud nepostavi dalnice. Na ceste z Bukuresti do Aradu s vyjimkou cca 100km dalnice (povrch jejich nekterych useku pripomina silnici podel Jizery po obzvlast tuhe zime) svadim nespocitatelne souboje s ostatnimi ucastniky provozu, zejmena s kamiony. Je to jako boj s devitihlavou sani - jen predjedu jednoho, hned narazim na neco dalsiho, libovolneho z mnoziny: kamion, konsky povoz, traktor, strejda v dacii, volsky potah, bagr, trambus s piskem, dacia s proutennou sedaci soupravou na strese, stado ovci, odstaveny parni valec, dacia s dvema kolecky na strese, pasacek s kravou, atd. Zvlast posledni usek na Arad je nekonecny opruz. Zrejme v dobe, kdy cestu projektovali, nebyly k mani pravitka a tak na celych tech 100km neni jedine rovne misto. Uzka, stale se kroutici silnice pumpuje adrenalin do zil pri kazdem pokusu o predjeti. Krome toho jedna vesnice (8 cisel popisnych roztazenych na 5km) plynule prechazi v druhou. A kdyz se vam nahodou povede se rozjet, vynori se proti vam dva kamiony vedle sebe.
Po takovem utrpeni jsou madarske dalnice cira slast a co nevidet, uz je tu Rakousko. Celnik se divi, co to mam za znacky a kde mam celni deklaraci EU (zrejme mi ji meli dat v Madarsku, ale nic nemam). Nakonec me znechucene propousti. Uz vidim Cechy, jak me zitra poslou zpatky na rumunsko-madarskou hranici pro kus papiru. |
