No, monitor se tedy se střídavým úspěchem natáčel už hodnou chvilku, když přišel ošetřující lékař. To bylo před druhou hodinou ranní. Vyšetřil mi, tvářil se u toho všelijak a trvalo mu to poměrně dlouho. Byl to mladej doktor – sem si myslela, že je prostě pomalejší jsem netušila, že to nejni žádnej doktor na zácvik, ale vedoucí lékař :oDDD. A najednou povídá, že je vyhřezlej pupečník a jestli mi ve Strakonicích vyšetřovali. Tak jsem říkala, že jo a že tam nic nenašli. No, nicméně – prej budem muset udělat akutně císaře. A tvářil se u toho tak, že jsem se zeptala, jestli děti budou v pořádku. A on mi řek „jedno určitě“.
Ve mně by se krve nedořezal. Začala jsem natahovat a pak vyloženě brečet. Do toho mi sestřičky začaly svlíkat, holit, napíchávat kanylu. A jedna mi říkala, že nemám brečet, aby to nebylo pro děti ještě horší, že se musím snažit bejt silná. Vím, že to asi říkají každýmu, ale já to tehdá moc potřebovala slyšet. Donutila jsem se ke klidu (i když zpětně nevím jak) – nechtěla jsem dopustit, aby moje špatný rozpoložení všechno ještě zhoršilo. Do toho se mi začaly vyptávat na věci, jako moje rodný číslo, Radkovo rodný číslo, jaký chceme dát jména, zaměstnání a podobně – to všechno při tom, když mi převáželi na operační sál a zároveň s tím, jak mi holili a připravovali na císaře.
Poslední, co si pamatuju před usnutím je to, že mi čímsi píchali do břicha a já se ozejvala z pod masky, že „auvejs¨“ a doktor mi říkal, že to si jen vyměřujou řez. A pak nic. Pak jsem usnula.
Když jsem se probudila (na operačním sále), skláněla se nade mnou sestřička a říkala „obě děti jsou zdravý. Máte kluka a holku.“ A pak říkala míry – no, ty jsem hned zapomněla.... Asi jsem koukala vyjeveně, protože ještě jednou opakovala „nebojte, obě žijou“. Musela jsem si to sama pro sebe zopakovat. Byla jsem tak ráda, že to slyším. Asi nikdy nezapomenu tváře těhle dvou sestřiček a to, jak mi tohle říkaly. Asi nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Asi to nebylo štěstí, ale strašná úleva – to každopádně..... Pořád jsem jen mumlala, že jim strašně děkuju
Přivezly mi na pokoj, já ležela na posteli, tak metr ode mě byl batoh a v něm mobil a já prostě nebyla schopná se pro něj natáhnout. Nešlo to. Naštěstí byla vzhůru spolubydlící (ačkoliv bylo půl pátý ráno) a já mohla dát Radkovi a celýmu světu vědět, že nás je ne o jednoho, ale rovnou o dva víc.
Až pozdějc jsem se dozvěděla, že se narodili v 02:52 a 02:53. No, ono to moje informování bylo takový všelijaký – věděla jsem, že to je kluk a holka, nebyla jsem si jistá jménama (no to byl fakt fofr, jak jsem to hlásila) a nepamatovala jsem si míry. No, prostě originál každým coulem:o))))) Ráno mi přišla informovat doktorka z novorezenecký JIPky a tý jsem se ptala na jména a váhy. Koukala docela vyjeveně ;o))))
Ale Radek byl šťastnej, přešťastnej – když jsem odjela, nedokázal usnout. Uklidnil se, až když mu došla zpráva. Prej jí obrečel. Byl s nervama ouplě v koncích, chudák.....
Zato šéf, ten byl pěkně vyjukanej. Smál se a říkal, že takovýhle pracovníků jen houšť – po půlnoci mu došel mejl s vyhotovenou prací, za dveřma byly připravený papíry (jak jsme domluvený) a o půl pátý ráno SMS, že mám další dvě děti :o)))))) |
