|
|
|
Naše děti aneb já na bráchu, brácha na mě! |
|
| Autor: Alili (Veru 6/02, Kuba 5/04) , 16.3.2006 | |
| Naše děti aneb já na bráchu, brácha na mě!
Žárlení! Monopol na rodiče je náhle nepochopitelně zrušen příchodem řvoucího uzlíčku, který zcela zaměstnává zbytek rodiny. Radost z brášky, ze sestřičky? Kdepak! Jasná zrada!!
Na začátku byla Verunka z Kubíčka nadšená, chodila se na něj dívat do postýlky, děsně se smála, volala „mimi, mimi“ a dělala mu malá, malá. Jenže to netrvalo věčně! Brzy pochopila, že malý vetřelec je tu natrvalo, že kromě dlouhého spinkání i řve, okupuje mámu, ta kolem něj lítá, přebaluje, kojí, chová… Začala ukazovat na postýlku se slovy „Tam, tam“ Když jsem se jí optala, jestli tam mám položit miminko, odpověděla stručně: jo“! Později říkala „Polož Kubíčka, udělej kašičku do lahvičky!“ Jindy blafuje a pokřikuje „čůrat, čůrat“, jen abych musela vstát. To by nebylo nejhorší. Stává se, že mu bere hračky, ne občas, je to pravidlem. Už nevím, jak jí mám vysvětlit, že je to jeho a že nikomu nesmí brát něco z ruky… Občas jde do něj zatnutou pěstičkou. Jednou se ozval strašný řev… Kuba ležel na zemi u křesla a na čele měl jakýsi otisk. Na mou otázku, kdo mu to udělala, odpověděla : „Velunka“ Za chvíli mu tam naskočila slušná boule.
Poslední dobou jsem hodně přemýšlela, jestli mají starší sourozenci opravdu důvod k žárlení. Moje sestra je starší o čtyři roky. Když mě maminka donesla z porodnice, podívala se na mě a odběhla. Žádné přivítání miminka se nekonalo, začaly naschvály a boj o udržení pozornosti. Myslím, že si dlouho myslela, že mi naši nadržují a něco z toho zbylo až dodnes.
Teď mám sama dvě děti. S Verunkou to bylo snadné – chtěly jsme jít na procházku? Oblékla jsem jí a šlo se. Chodily jsme do plavání, do cvičení, na návštěvy, dlouho jsem jí nosila v šátku, měla veškeré pohodlí.
A Kuba? Kolikrát ho musím odložit od kojení a běžet s Verunkou na záchod! Kolikrát musí čekat, než mám čas přijít a vzít ho do náručí. Do šátku ho můžu vzít jen když jdeme někam sami, Verunka chce jít za ručičku, chce se chovat, potřebuje čůrat na listíčko, na trávičku a s Kubou na břuše bych jí jen těžko zdvihla. Kuba od narození ví, že se po bytě pohybuje ještě další dítě, nikdy nezažije, co je to mít maminku sám pro sebe. Vždycky tu bude Verunka a bude se na ni brát ohled.. Zato uslyší hned odmala víc pohádek, víc lidí na něj bude mluvit, maminka už nebude experimentovat, servisní služby budou dokonalejší… Jenže si těžko s něčím pohraje, všechny hračky mu budou časem zabaveny, ať už jsou jeho vlastní nebo po Verunce. Tak si někdy říkám, kdo z nich je na tom líp!?!
Sešel se s rokem rok – Kuba oslavil své první narozeniny, Verunka si zvykla, že má brášku. Už říká „Udělej kašičku pro Velunku. A pro Kubíčka.“ Občas mu donese hračku a pohladí ho. Přišla na to, že s bráchou je i sranda. Ano, nastal onen obávaný okamžik, kdy se děti sčuchly proti nám.... Stačí, když Kuba začne bušit do sporáku (nebo do topení, do klávesnice, do čehokoliv), hned přikvačí Verunka a ochotně pomáhá. Svoje pozice si hájí pořád. Příběh z doby nedávno minulé – oba svorně ve vaničce, Verunka hlásí „z vody ven“ ale táta nereaguje. (naznal, že tam ještě chvíli vydrží...) Najednou řev a Kuba na stehně otisk Verunčiných zoubků. Možná do ní začal plácat, nevím, ale každopádně Verunčina trpělivost s bráchou a rodiči v tom okamžiku přetekla.... Den na to jsou opět ve vaničce, slyším Kubův řev, ohlídnu se a vidím, že Verunka odchází. Než jsem došla k vaničce, už se vracela s komentářem: „No kloučku neplač, už jsem tady, já jsem se šla jenom podívat... Už neplač kloučku...“! Jako bych slyšela sebe... :o)
|
|
Zobrazeno doposud 426 x.
|
|
