Deník Verunka a Kubíček
o našich dětech

Verunka (2 roky) a Kubíček (6 týdnů) Už je to tady – naše babulka oslavila v neděli dva roky!! Na Kubíčkovi vidím a vzpomínám, jak malé miminko to asi bylo… Narodila se o měsíc dřív, měla 2,65 kg a 47 cm, o pět týdnů později měla 3,60 kg a kolem 52 cm. Kubíček měl při narození 3,50 kg a 53 cm. Ve srovnání s Kubíček byla první měsíc spavější, trochu hůř se chytala u prsa a byla méně pohyblivá. Prostě ten měsíc doháněla. Zato s Kubíčkem to pěkně šije! Už se pěkně usmívá, nechce být sám v postýlce, je během dne častěji vzhůru a hlavně už pěkně zvedá hlavičku. Pozorně sleduje cvrkot kolem. Když ho položím na bříško, tak jí zvedne a chvíli jí udrží. S Verunkou jsem lítala každý týden na rehabilitaci a každý pokrok byl více „vydřený“ zatímco u Kubíčka to jde nějak samo. Až je mi to skoro líto, že už to není to prťavé miminko, které jsme si donesli z porodnice. Mrzí mě, že jsme nestihli víc fotit. Také se s ním od počátku víc mazlím. U Verunky jsem měla velký strach, že jí nějak ublížím, že mi vyklouzne při koupání a oddechla jsem si, když byla zase bezpečně uložená v postýlce. Až později jsem se k ní vždycky přitulila. A teď se podržte! Na kontrole v šesti týdnech měl Kuba 5,5 kg a 57 cm!! Paní doktorka mi zakázala baštit každý den vitamíny, prý je to z toho! Je fakt, že poslední dny bumbal i po dvou hodinách – teda občas přes den, v noci se to ustálilo zhruba na pěti hodinách. Je to dosela příjemné, už se trochu prospím a ještě to funguje jako přirozená antikoncepce! :o) Verunka byla o něco drobnější – hlavně na délku, s váhou šla rychle dopředu. Teď už je to „velká malá“ slečna, která si řekne o bumbíka (haj) a pak za něj poděkuje (díky)! V poslední době si natolik rozšířila slovník, že už ani nestíhám sledovat, které slovo je nové. Je schopná zopakovat jakékoliv dvouslabičné slovo a hned ho použít. Některá jen opakuje, u jiných zná i význam. U trojslabičných slov říká jen koncovou slabiku. Takže „mami“ jí nedělá problémy, ale „maminka“ je prostě jenom „hmmmka“ Zato si pěkně zpívá. Zná hodně melodií a když jí pustíme nějakou kazetu s dětskými písničkami, dozpívává poslední slabiky, někdy i první slova. Začalo to o Vánocích, když jsme pouštěli koledy u stromečku. Jak kazeta dojela, už ukazovala, že to máme pustit ještě jednou… Po Vánocích jsme jen vyměnili kazety… :o) Na Kubíčka reaguje pořád moc pěkně. Občas je rozmrzelá, když zrovna kojím a ona nutně potřebuje právě TEĎ bumbíka. Ale už začíná vnímat, co znamenají slova – za chvíli, hned Ti to podám a potom. Ochotně mi donese látkové plínky z postýlky, podává polštář (někdy i dva, pak jí musím vysvětlovat, že už to miminku stačí… :o)), chodí vyhazovat jednorázové plínky do koše a na požádání nám pomůže rozepnout miminko z overálku. Její první holé věty byly:“Mimi pláče¨“ a „Mimi spinká“. Několikrát donesla Kubíčkovi nějakou hračku – buď mu jí vhodí do postýlky nebo mu jí dá do ručiček, když ho mám na klíně. Také mu dělá Berany duc (u toho jí mírníme), malá, malá a pusinkuje ho. Chytá ho za ručičky a lechtá na nožičce. Často se mě ptáte, jak to zvládám se dvěma dětmi. Je to prosté – v prvních dnech jsem se soustředila na uspokojení základních životních potřeb nás tří – spánek, jídlo, vyměšování a hygiena. Všechno ostatní, co se podařilo stihnout byl jakýsi bonus navíc. Důležité je rozhodnout se, komu dám v dané chvíli předost. Někdy musím odložit po přebalení Kubíčka a věnovat se Verunce nebo si odskočit. Nejdůležitější asi je nepřipouštět si stresové situace. Také už vím, proč jsou jedináčci rozmazlení – u jednoho dítěte si můžete dovolit věnovat mu celou pozornost, být trpělivý, když hned neposlechne, říkat všechno několikrát, než vás vezme na vědomí… U dvou dětí už to nejde. Vzpomínám si na hlášku jednoho tatínka deseti děti: „ U nás se říká všechno jen jednou. Kdybych to musel říkat dvakrát, bylo by to dvacetkrát a to je moc!“ O některých věcech se prostě nediskutuje. Když musíme někam jít a Verunka si vzpomene, že si bude hrát (v lepším případě) nebo drancovat čerstvě pověšené prádlo a po důrazném „ne“ pokračuje, nastoupí jedna dobře mířená na plínku… Také se dítě odmala učí, že se musí dělit – z počátku třeba jen o čas a pozornost rodičů, později o jídlo, o hračky… Je fakt, že z těch pár jedináčků, které znám, má většina problém v komunikaci a spolupráci s ostatními. A jak to vypadá u vás? Jaké máte vy zkušenosti v sourozeneckých vztazích? Ať už vy samy nebo s vašimi drobečky? Jaký věkový odstup považujete za vhodný?

Verunka a Kubíček: Půlroční bilance Je to až neskutečné, jak ten čas letí!! Někdy mi to připadá jako sen – že už mám dvě děti a že už jsou tak velké!! Kubíček oslavil v sobotu 6.11 2004 půl roku života. Je to krásný klučina, na svou váhu 8,85 kg není vůbec buclatý. Také má 71 cm, Verunka měla na stejnou váhu o pár cenťáků méně a byla pěkný cvalda. Říkali jsme jí Mischelinka a měli všechny faldíky pojmenované (Obrfald, Unterfald….) Zatím jsme pořád jen na mlíčku, s prvními příkrmy čekám, až se nám táta vrátí z Paříže. (U Verunky jsem na něj čekala také, byl pro změnu v Paříži…!) Zoubky ještě nemáme (Veru měla první v sedmi měsících), ani dásně zatím o ničem neví. Zato vlásky opět rostou, zase máme sameťáčka! Zádíčka a ouška už nejsou chlupatá. Z dovedností už pěkně rotuje a couvá. Zvedá se na celých ručičkách až k pasu a zadeček také nadzdvihuje, jen čekáme, kdy to spojí dohromady. Všechno, co je v jeho blízkosti prozkoumává: Verunčiny pohozené kalhotky (jak může, hned se svléká! S panenkami dělá totéž….), svoje ponožky, počmáraný papír, balónek, plyšáky, upadnutý mobil či ovladač – všechno putuje do pusinky! Už žádné tápání, jde na jisto a namáhá se tak dlouho, až se předmětu zmocní. Je sice stále pohodový, ale dokáže dát velice jasně najevo svou nelibost. Naštěstí se nepotvrdilo alergické astma, tak jsme si vydechli. Kašel se už o moc zlepšil, na poslech to má čisté, jen občas se zakucká. Dávám mu ráno a večer dýchací kortikoidy, v lednu jdeme na kontrolu. Na půlroční kontrole jsme byli 2.11. 2004. Bylo to spojené s opožděným očkováním. Škoda, přijít o 4 dny později, mohla jsem hlásit dvě noviny – perfektní žvatlání a válení sudů. Nepamatuji se, že bych u Verunky zaznamenala takovou změnu ze dne na den, ale u Kubíčka to tak bylo. Do 2.11. vydával jen zvuky – sice pestré od klokotání, prskání až po zajíkavý smích a chechot, ale následující den začal hýbat čelistí jako když mluví a vydávat ucelené slabiky. Vlastně je to souvislý projev s intonací a se vším všudy. Já tomu říkám „Hatla, patla“ jsou to slabiky, které nejvíce převládají. Jenže on začne tímto a pak přechází od „hat“ „hata“ „tata“ „tla“ „la“ až po slabiky, které nedokážu definovat. Některé dny si povídá hodně a dlouho, jindy je to jen pár slabik po probuzení. Nejkrásnější je, když sedí Verunka na druhé straně místnosti a všechno napodobuje. Kuba se pak začne uculovat, smát, chechtala, zajíkat a Verunka to po něm přesně papouškuje. Mají z toho prču oba…! Občas se musím jít přesvědčit, kdo ty zvuky vlastně vydává! Na lezení nebo převracení čekám už nějakou dobu, protože náznaky tu jsou. Poprvé jsem si všimla v sobotu (to měl přesně půl roku), že leží na zádíčkách, i když byl předtím na bříšku. Jenž mu mohla Verunka „pomoct“. Ale druhý den jsem to viděla na vlastní oči a zdokonalil to do převalování po celé místnosti. Několikrát jsem ho vybírala z pod křesla, jednou uvízl pod postýlkou. Začíná se nadlehčoval na kolínkách a péruje. Z Verunky je samostatná slečna, chodí na tři hodiny týdně do školičky, těší se tam, při loučení už nepláče (většinou jí rozplakaly vzlykající děti), vítá mě dobře naladěná. Velice ráda si čistí zoubky, sama se hlásí o kartáček a pastu, někdy musím smlouvat, jinak by si je čistila i 5x denně. Dělám to tak, že jí je napřed vyčistím s trochou pasty, nechám jí vypláchnout pusinku, opláchnu kartáček a ten potom dál žvýká a pouští si na něj vodu Jeden kartáček sice vychází zhruba na týden, ale zase má dobrý návyk a pochybuji, že by vydržel déle i při šetrnějším čistění. Poměrně čerstvou novinkou je samostatné chození na záchůdek. To znamená, že si sama řekne, dojde na záchod, otevře si dveře, nasadí malé prkénko, s kalhotkami a vysazením pomáhám, ale když na věc přijde, zvládne to i sama. Pak zase sundá prkýnko a spláchne. To je důležité vyvrcholení, běda, když se zapomenu a spláchnu sama!! Její nezapomenutelné hlášky nás provádějí každý den! Tak třeba ráno kouknu na hodiny a zděšeně volám: „Juj, devět!“ A Verunka hbitě doplnila: „Deset, jedenáct, dvanáct, čináct, čtlnáct....“ Jindy mi nosí ze šuplíku příborové nože. Řekne: „Na! Nůž, nůž!“ a běží pro další…… Už mám na klíně tři..., další se nese.... Teď je to i s vidličkou….Musela jsem zasáhnout a nože jí vzít, začala s nimi píchat do všeho, co bylo na dosah. Nakonec trucuje na zemi. Odmítla jsem jí vydat nazpátek ty nože...! Kouzelné jsou její variace na lidové písně: „ Nekukačko nekukej…“ nebo „Na krku má dukáty mezi nima dukáty….“ Nemá žádná speciální slova, většinou je to velice podobné správným tvarům. Její slovníček vypadá asi takto: Kohoutice – slepice Kolobotky – polobotky Postelíček – kostelíček Kolomatika – pneumatika Tudličky – nudličky (označení pro všechny těstoviny…) Koupy koupy – koupání Plavy plavy – plavání Pyži pyži – pyžámko Plivy plivy - plivání Neskutečné věci provádí s teflonovými obracečkami. Říká jim lízátka (asi že jí ta normální nedáváme), pádluje s nimi ve vaničce, nosí je po bytě, strká je pod matrace, bouchá jimi o sebe…. Škodí všestranně, za tento týden jsou to jednou fixkou počmárané nohy, jednou ruce, šaty, koberec a Kubovo pyžámko, rozpatlaný jelení lůj (po posteli, tričku, tepláčkách… až po umytí Verunky jsem si všimla, že se Kubíčkovi nějak podezřele leskne hlavička….!), počmárané a okousané pexeso, namočená a pomačkaná rulička toaleťáku, rozlomené ramínko a potrhané papíry (naštěstí nic důležitého). U nás doma se toho moc nezměnilo. Přibyl tučňák zvaný též pinguín, zvlčuje nám vzduch. Večer do něj naliju asi tři litry vody a on pak nějakých 14 hodin fouká. Moje váha se pohybuje mezi 66,6 a 66,2 kg. Dala jsem si předsevzetí do Vánoc shodit zbývající dvě kila. Jestli zmizí těch 18 cm navíc v pase nemám tušení, ale budu na tom pracovat. Vejdu se do dvou kalhot, které mi dřív bývaly volné… Dalším skvělým tématem by byly křtiny našich obou dětí, ale to už by bylo tááák dlouhé, že by to nikdo nečetl.

Naše děti aneb já na bráchu, brácha na mě! Žárlení! Monopol na rodiče je náhle nepochopitelně zrušen příchodem řvoucího uzlíčku, který zcela zaměstnává zbytek rodiny. Radost z brášky, ze sestřičky? Kdepak! Jasná zrada!! Na začátku byla Verunka z Kubíčka nadšená, chodila se na něj dívat do postýlky, děsně se smála, volala „mimi, mimi“ a dělala mu malá, malá. Jenže to netrvalo věčně! Brzy pochopila, že malý vetřelec je tu natrvalo, že kromě dlouhého spinkání i řve, okupuje mámu, ta kolem něj lítá, přebaluje, kojí, chová… Začala ukazovat na postýlku se slovy „Tam, tam“ Když jsem se jí optala, jestli tam mám položit miminko, odpověděla stručně: jo“! Později říkala „Polož Kubíčka, udělej kašičku do lahvičky!“ Jindy blafuje a pokřikuje „čůrat, čůrat“, jen abych musela vstát. To by nebylo nejhorší. Stává se, že mu bere hračky, ne občas, je to pravidlem. Už nevím, jak jí mám vysvětlit, že je to jeho a že nikomu nesmí brát něco z ruky… Občas jde do něj zatnutou pěstičkou. Jednou se ozval strašný řev… Kuba ležel na zemi u křesla a na čele měl jakýsi otisk. Na mou otázku, kdo mu to udělala, odpověděla : „Velunka“ Za chvíli mu tam naskočila slušná boule. Poslední dobou jsem hodně přemýšlela, jestli mají starší sourozenci opravdu důvod k žárlení. Moje sestra je starší o čtyři roky. Když mě maminka donesla z porodnice, podívala se na mě a odběhla. Žádné přivítání miminka se nekonalo, začaly naschvály a boj o udržení pozornosti. Myslím, že si dlouho myslela, že mi naši nadržují a něco z toho zbylo až dodnes. Teď mám sama dvě děti. S Verunkou to bylo snadné – chtěly jsme jít na procházku? Oblékla jsem jí a šlo se. Chodily jsme do plavání, do cvičení, na návštěvy, dlouho jsem jí nosila v šátku, měla veškeré pohodlí. A Kuba? Kolikrát ho musím odložit od kojení a běžet s Verunkou na záchod! Kolikrát musí čekat, než mám čas přijít a vzít ho do náručí. Do šátku ho můžu vzít jen když jdeme někam sami, Verunka chce jít za ručičku, chce se chovat, potřebuje čůrat na listíčko, na trávičku a s Kubou na břuše bych jí jen těžko zdvihla. Kuba od narození ví, že se po bytě pohybuje ještě další dítě, nikdy nezažije, co je to mít maminku sám pro sebe. Vždycky tu bude Verunka a bude se na ni brát ohled.. Zato uslyší hned odmala víc pohádek, víc lidí na něj bude mluvit, maminka už nebude experimentovat, servisní služby budou dokonalejší… Jenže si těžko s něčím pohraje, všechny hračky mu budou časem zabaveny, ať už jsou jeho vlastní nebo po Verunce. Tak si někdy říkám, kdo z nich je na tom líp!?! Sešel se s rokem rok – Kuba oslavil své první narozeniny, Verunka si zvykla, že má brášku. Už říká „Udělej kašičku pro Velunku. A pro Kubíčka.“ Občas mu donese hračku a pohladí ho. Přišla na to, že s bráchou je i sranda. Ano, nastal onen obávaný okamžik, kdy se děti sčuchly proti nám.... Stačí, když Kuba začne bušit do sporáku (nebo do topení, do klávesnice, do čehokoliv), hned přikvačí Verunka a ochotně pomáhá. Svoje pozice si hájí pořád. Příběh z doby nedávno minulé – oba svorně ve vaničce, Verunka hlásí „z vody ven“ ale táta nereaguje. (naznal, že tam ještě chvíli vydrží...) Najednou řev a Kuba na stehně otisk Verunčiných zoubků. Možná do ní začal plácat, nevím, ale každopádně Verunčina trpělivost s bráchou a rodiči v tom okamžiku přetekla.... Den na to jsou opět ve vaničce, slyším Kubův řev, ohlídnu se a vidím, že Verunka odchází. Než jsem došla k vaničce, už se vracela s komentářem: „No kloučku neplač, už jsem tady, já jsem se šla jenom podívat... Už neplač kloučku...“! Jako bych slyšela sebe... :o)

Naše děti aneb věkový rozdíl Ani nevím, kdy mě napadlo mít druhé dítě. Rozumově to bylo dost brzo. Chtěla jsem odrodit do čtyřicítky, vedena logickou úvahou, že s věkem bude těhotenství náročnější a rizikové faktory pro vývojové vady čím dál vyšší. Mezi mnou a starší sestrou jsou čtyři roky rozdíl, to se mi zdá být po zkušenostech spíš moc. Nikdy mě nechtěla brát nikam sebou, zatím co stejně starý spolužák se stejně starou sestrou lezli spolu přes plot na pajtl nebo chodili tajně do kina. Situace se vylepšila až po osmnáctce, kdy byla ségra z domu a potkávaly jsme se neplánovaně na stejných akcích. Za totáče byl dvouletý rozdíl běžný kvůli oddálení nástupu do práce a prodloužení mateřské. Neměla jsem žádné obavám že bych takový rozdíl nezvládla, prostě jsem si říkala, že nějak bude, zvládli to jiní…. Další úvahou bylo roční období. U Verunky jsem v první trimestru marodila s chřipkou. Narodila se s kratší nožičkou. Někteří lékaři tomu přisuzovali váhu, jiní jen pohrdlivě mávali rukou. Ať tak nebo tak, v létě bývám zdravá, marodění přichází na podzim a na jaře, volila jsem tedy termín, který by se v prvním trimestru vyhnul jaru a podzimu. Jako první byl tedy rozum. Začala jsem chodit do snažilkovského deníčku spíš díky vlídnému přijetí od Ed než že bych se aktivně snažila. Plně mě fyzicky i psychicky vytěžovala Verunka, další miminko jsem si zatím nedovedla představit. Trošku se mi stýskalo po těhulkovství, bříšku a čutání a čím víc plynul čas, tím byla představa čerstvého miminka reálnější. Kupodivu souhlasil i manžel, takže byl určený měsíc vhodný pro začátek – červen, měsíc Verunčina narození. Jenže ouha – zjištěná infekce posunula snažení o měsíc. Sice zdánlivě o nic nešlo, jenže já byla už tak natěšená… Zklamání bylo veliké. Po měsíci další termín, vyšel na dovolenou. Jenže Verunka coby noční aktivistka nás nenechala pořádně vyspat, takže na nějaké velké skotačení nebyla nálada, spermijky usnuly kolem osmé spolu s tatínkem a ovulace minula spolu s únavou… A byl tu srpen – po zkušenostech z předchozích měsíců jsme se vybodly na páchání potomstva a soustředili se na příjemný večer. A když ta rudá mrška v termínu nedorazila, zašla jsem rovnou na gyndu… Takže plánování vyšlo, jenže jak vypadala realita? Dnes si říkám, ještě že to nevyšlo hned v tom červnu!! První trimestr jsem skutečně zvládla bez nachlazení, nějak se přežily i ranní nevolnosti. Verunka už pěkně capkala, za ručičku jí nedělalo problém vyjít do třetího patra po schodech. Jenže se občas chtěla chovat a zvedat těch 13 kilo živé váhy bylo čím dál obtížnější. Odběr plodové vody s předepsaným klidem a tatínkem v Paříži byl také husarský kousek, ale s pomocí dědečka a kamarádky se to zvládlo. Starosti nám dělalo, co s Verunkou v době porodu. Nakonec jsme využily nabídka skoro všech kamarádek i rodičů – Verunka je vystřídala postupně, dvě zbyly v záloze… :o) Šestinedělí po císaři byl mnohem větší záhul než s jedním dítkem po porodu. Táta byl pro změnu v Paříži, já utahaná a nevyspaná. Kubíček celkem dobře spal, Verunka už byla poměrně samostatná, občas přišly na výpomoc rodiče, přežili jsme…! :o) Myslím, že každý věkový odstup má nějaká úskalí. Stačí pohled po mém okolí. V poslední době se často stává, že jsou děti od sebe sedm i více let. Pak vedle sebe vyrůstají dva „jedináčci“ každý se svými zájmy. Znám i případy velmi malého věkového rozdílu –jedenáct měsíců. U sestry to bylo po 14 měsících, oba jsou kluci a sama říká, že jsou horší než jedináčci.