No, ano – informovaný čtenář jistě pochopil že mi praskla plodová voda. No, brzy jsem to pochopila i já. Rychle jsem si dala mezi nohy něco, co by mohlo aspoň část vody zachytit – no, první po ruce byla Míši deka (čímž se Mišce za toto omlouvám a děkuji za půjčení). A hned jsem začala dumat, že musím zabalit tašku do porodky, odeslat práci do práce, zjistit telefon d porodnice a zavolat si tam, estli tam můžu vyrazit.
Takže jsem se na to vrhla – vyměnila jsem Mišky deku za osušku a jala jsem se gejšiným šouravým krokem dělat to, co bylo potřeba. Kdo mi zná, určitě uhodne, co jsem udělala jako první. Ano, správně – zapla jsem komp a připojila se na net. Jednak jsem musela odeslat zrpávu na červňátka a zářijátka, pak odesalt práci. Ale taky zjistit telefonní číslo na porodku a taky jsem měla v oumyslu předat správcovství. No, ne všechno jsem stihla. Do porodky jsem si zavolala, řekli mi, ať dojedeme – ať se v klidu sbalím a vyrazíme. (V klidu jsem naštěstí byla, páč bolesti žádný, jen jsem se divila, kolik tý zatracený vody ve mně pořád je.. kde se to pořád bere???). Práci jsem hodila do mejlu a odeslal jsem příspěvek na zářijovky. Bohužel na červnovky se mi ho i přes to, že jsem ho odesílala jako první nepodařilo odeslat ani za nic. Takže se červnovkám omlouvám, že tuhle informaci nedostali.
Šla jsem mezi odesíláním taky vzbudit Radka, aby jsme se domluvili co a jak. No, ten byl ten den po dlouhý tůře na kole (měl v nohám přes 70km), takže večer padnul jako podťatej.... Takže ho budím a říkám mu, že mi praskla plodovka. Jeho odpověď mi do teďka přijde nehorázně „k věci“. Prostě odpověděl „Kde? Jaká? Dyk ani neprší...“ No, nevím, co s tím měl déšť společnýho – navíc venku lilo jako z konve. :o))))) Dohodli jsme se, že zvostane s Miškou doma a den na to jí odveze k našim. A já si teda volala záchranku.
Teď už vím že jsem s přivoláním záchranky měla ještě chvíli počkat – byli u nás neskutečně rychle. Ani jsem nestihla protlačit ten příspěvek na červnovky a vůbec...... Jen tak ta jsem stihla pobalit tašku d porodky (vše s tou osuškou v mezinoží :D).
Pořád jsem neměla žádný bolesti a abych byla upřímná, cejtila jsem se v pohodě. Sice to na mě jednu chvíli přišlo a když sem se snažila s Radkem na čemkoliv domluvit, tak mi chytla děsivá jektavka. Prostě mi jektaly zuby jako blázen a já to nemohla ovládnout. Ale jinak pohoda.
Takže dorazila vimperská záchranka, doktor mi vyšetřil (teda prohmatal mi břicho), změřili mi tlak. Nezjistili nic zvláštního, tak jsme se sebrali, hezky mi uložili na lehátko do záchranky a vyrazili jsme směr Strakonice. No, to mušelo bejt někdy před půlnocí nebo tak nějak okolo. Ve Strakonicích mi přivezli na mně známou vyšetřovnu a aby toho nebylo málo, tak sloužila porodní asistentka, co mi pomáhala rodit Mišku. A aby toho pořád nebylo málo, tak si na mě pamatovala..... A i přes to, že jsem se jí pokoušela ukecat, že nikam nechcu, tak mi zavolali další záchranku (tentokrát strakonickou) a převáželi mi do Písku, kde je novorozenecká JIP. Ještě před odjezdem mi píchli kortikoidy na dozrání plic, pak už mi šoupli na dalším lehátku do rychlý a mastili jsme si to směrem na Písek. Tam mi zavezli taky na vyšetřovnu a začali mi natáčet monitor (na ten se ve Strakonicích pořádně ani nedostalo).
Ačkoliv vody odteklo (podle mě) až-až (ze Strakonic do Písku už jsem si ani nenandavala na cestu kalhoty – beztak byly mokrý „durch und durch), stejně měla sestřička problém chytit na monitoru oba dva prcky. Dycky jeden, co měl frekvenci kolem 150-ti se chytil hned, druhej s frekvencí kolem 120 se musel „honit“ a stejně za chvilku ho ta vyšší frekvence přehlušila. Sestřička říkala, že se to stává, když je hodně plodovky, že jsou prostě jedny ozvy slyšet víc. Takže jsem byla v pohodě, ještě jsem laškovala, že jsou to hajzlíci ještě před narozením – takhle trápit těžce pracující lid na noční službě. Páč už to fakt trvalo notnou chvíli, prosila jsem sestřičku, jestli by mi z batohu nepodala mobil že bych dala Radkovi vědět, že teda nejsem ve Strakonicích, ale v Písku. Aby prostě věděl, co a jak. Ale sestřička povídala, že to ještě v pohodě stihnu mu napsat, ať se nebojím. |
