|
|
|
Naše děti aneb věkový rozdíl |
|
| Autor: Alili (Veru 6/02, Kuba 5/04) , 16.3.2006 | |
| Naše děti aneb věkový rozdíl
Ani nevím, kdy mě napadlo mít druhé dítě. Rozumově to bylo dost brzo. Chtěla jsem odrodit do čtyřicítky, vedena logickou úvahou, že s věkem bude těhotenství náročnější a rizikové faktory pro vývojové vady čím dál vyšší. Mezi mnou a starší sestrou jsou čtyři roky rozdíl, to se mi zdá být po zkušenostech spíš moc. Nikdy mě nechtěla brát nikam sebou, zatím co stejně starý spolužák se stejně starou sestrou lezli spolu přes plot na pajtl nebo chodili tajně do kina. Situace se vylepšila až po osmnáctce, kdy byla ségra z domu a potkávaly jsme se neplánovaně na stejných akcích. Za totáče byl dvouletý rozdíl běžný kvůli oddálení nástupu do práce a prodloužení mateřské. Neměla jsem žádné obavám že bych takový rozdíl nezvládla, prostě jsem si říkala, že nějak bude, zvládli to jiní…. Další úvahou bylo roční období. U Verunky jsem v první trimestru marodila s chřipkou. Narodila se s kratší nožičkou. Někteří lékaři tomu přisuzovali váhu, jiní jen pohrdlivě mávali rukou. Ať tak nebo tak, v létě bývám zdravá, marodění přichází na podzim a na jaře, volila jsem tedy termín, který by se v prvním trimestru vyhnul jaru a podzimu.
Jako první byl tedy rozum. Začala jsem chodit do snažilkovského deníčku spíš díky vlídnému přijetí od Ed než že bych se aktivně snažila. Plně mě fyzicky i psychicky vytěžovala Verunka, další miminko jsem si zatím nedovedla představit. Trošku se mi stýskalo po těhulkovství, bříšku a čutání a čím víc plynul čas, tím byla představa čerstvého miminka reálnější. Kupodivu souhlasil i manžel, takže byl určený měsíc vhodný pro začátek – červen, měsíc Verunčina narození. Jenže ouha – zjištěná infekce posunula snažení o měsíc. Sice zdánlivě o nic nešlo, jenže já byla už tak natěšená… Zklamání bylo veliké. Po měsíci další termín, vyšel na dovolenou. Jenže Verunka coby noční aktivistka nás nenechala pořádně vyspat, takže na nějaké velké skotačení nebyla nálada, spermijky usnuly kolem osmé spolu s tatínkem a ovulace minula spolu s únavou… A byl tu srpen – po zkušenostech z předchozích měsíců jsme se vybodly na páchání potomstva a soustředili se na příjemný večer. A když ta rudá mrška v termínu nedorazila, zašla jsem rovnou na gyndu…
Takže plánování vyšlo, jenže jak vypadala realita?
Dnes si říkám, ještě že to nevyšlo hned v tom červnu!! První trimestr jsem skutečně zvládla bez nachlazení, nějak se přežily i ranní nevolnosti. Verunka už pěkně capkala, za ručičku jí nedělalo problém vyjít do třetího patra po schodech. Jenže se občas chtěla chovat a zvedat těch 13 kilo živé váhy bylo čím dál obtížnější. Odběr plodové vody s předepsaným klidem a tatínkem v Paříži byl také husarský kousek, ale s pomocí dědečka a kamarádky se to zvládlo. Starosti nám dělalo, co s Verunkou v době porodu. Nakonec jsme využily nabídka skoro všech kamarádek i rodičů – Verunka je vystřídala postupně, dvě zbyly v záloze… :o)
Šestinedělí po císaři byl mnohem větší záhul než s jedním dítkem po porodu. Táta byl pro změnu v Paříži, já utahaná a nevyspaná. Kubíček celkem dobře spal, Verunka už byla poměrně samostatná, občas přišly na výpomoc rodiče, přežili jsme…! :o)
Myslím, že každý věkový odstup má nějaká úskalí. Stačí pohled po mém okolí. V poslední době se často stává, že jsou děti od sebe sedm i více let. Pak vedle sebe vyrůstají dva „jedináčci“ každý se svými zájmy. Znám i případy velmi malého věkového rozdílu –jedenáct měsíců. U sestry to bylo po 14 měsících, oba jsou kluci a sama říká, že jsou horší než jedináčci.
|
|
Zobrazeno doposud 427 x.
|
|
