 First troubles finding my route. All the exits off the Buraydah ring road marked very well except the one I needed. When I found it eventually, I found it closed. On my second attempt to negotiate the detour I found myself lost in the middle of nowhere. Had to get car dirty before hitting the tarmac again. Got first speeding ticket. (I wonder how quickly they can have it in the system. Are they fast enough to make me pay when crossing the border?...) From Hail to Al Ula the road is a scenic drive of the highest qualities. Dark rock formations of all forms and shapes protruding everywhere from the reddish brown sand. For hours and hundreds of kilometers you don't see anything spoiled by human touch. It's all pure nature. Nature in her best. I am watching sand and sky changing colors at sunset. Oh boy, this is it! This is why I am doing all this.
Po vydatne snidani (mimochodem to je duvod me oblibenosti rijadskeho Sheratonu; jeste jsem nevidel hotel, kde by podavali lepsi snidane) na me nezvykle brzo (8 hod.) vlecu zavazadla k autu. Docela se projdu, protoze vzhledem k bezpecnostni situaci jsou parkoviste bezprostredne prilehajici k hotelum ci jinym atraktivnim objektum uzavrena a musi se parkovat dale. Take vstup do hotelu spis pripomina letiste - bezpecnostni ram a zavazadla do scanneru.
Ze vseho nejdriv tankuju plnou. Mam celkem respekt k zakladnimu pravidlu rizeni v saudi, ktere vyslovne nedoporucuje opoustet civilizaci bez plne nadrze. Druha pulka pravidla ve stejnem smyslu hovori o vode. Na tu trochu dlabu. Nakonec nejedu zadny offroad, rikam si, jen po dalnici do dalsiho mesta (cha, ja naiva).
 Na sever od Rijadu nejdriv prekonam par kopecku a pak se pohoupam na oranzovych vlnach pisecnych dun. Za nimi se prekonava hlavni hreben pohori Tuwayq, coz je spis jen vyvysena planina, ktera k zapadu konci ostrym utesem dolu do pouste, zatimco k vychodu z ni proudi jakoby hladce vyfrezovane systemy meandrujicich wadi.
Kvalitni dalnice svadi k rychle jizde. Tesne pred jednim z camel overpassu si vsimnu nahore stojiciho policejniho dzipu. Prilis pozde, tem se mych 170km/h urcite libit nebude. A taky ze ne. O kousek dal check-point, uz tam na me cekaji. Ukazuji jim sve papiry a za chvilku uz vousaty chlapik v uniforme na me bodre pokrikuje Cik, Cik (Cech, Cech). Nejspis jsem jeho prvni Cech, kteremu kdy naparil pokutu. Jeho neskryvana radost je - pokuta nepokuta - nakazliva. Rozchazime se v dobrem. Budu doufat, ze az budu prejizdet hranici, nebude pokuta jeste v systemu. Je to ale trochu risk - bude to o vikendu a to by s pripadnym placenim mohly byt potize.
Pote uz se pustou rovinou dostavam k mestu Buraydah. Jedna se o centrum provincie Qassim a ma nepeknou povest nejkonzervativnejsiho mista v Saudske Arabii (coz v tak extremne konzervativni zemi, jakou KSA je, je uz co rict). V minulych letech prave v teto oblasti svadela saudska policie docela regulerni bitvy se skupinkami teroristu.
Na siroke triproude ringroad jsem docela sam. Je to trochu tisnivy pocit. Hledam, kde bych dotankoval, nez vyrazim k 300km vzdalenemu Hailu. Konecne vidim ukazatel k benzince. Jenze na benzince ani noha, na dverich a oknech mrize, tankovaci pistole zamceny ke stojanum bytelnymi zamky. Vsude ticho, horko a prach. Atmosfera jak v Sedmi statecnych.
Radeji pokracuju v hledani podel ringroad. Nahle zjistuju, ze uz se zase vracim k Rijadu, aniz bych nasel odbocku na Hail. Pri otaceni se nalezam pumpu. U obsluhy budim docela pozornost. Cizinec tu neni beznym zbozim. Posleze nachazim odbocku (na rozdil od vsech ostatnich oznacenou malou tabulkou pouze v arabstine), radost vsak netrva dlouho. Po par kilometrech je cesta uzavrena (rekonstrukce) a cedule Detour se ani nesnazi nekam ukazovat. Po nekolika pokusech a po 25km na male, neznacene silnicce dochazim k zaveru, ze jsem se ztratil. | 
