 Tentokrat zacina den budickem v 6:00. V sedm mi jede autobus do Ammanu. Platim plnou cenu (necelych 6 dolaru), prestoze budu vystupovat uz na hranici.
Na hranici se jdu nejdrive podivat na auto. Vypada, ze ty ctyri dny parkovani v celnim prostoru prezilo bez uhony a pri pohledu na nej tak nejak jihnu. Prece jenom po dvou tydnech osamelosti v neznamem prostredi mi staci jakakoliv mala znamost, duvernost, aby se mi udelalo teple u srdce. Jeste par dnu a zacnu si s misakem povidat.
V devet uz poslusne cekam v kancelari spediteru na Ehaba (Jordanec, ktery mi zarizuje opravu chybnych udaju v celni deklaraci), jak jsme se vcera dohodli. Kdyz se neobjevuje, zkousim jeho telefon a dozvidam se, ze papiry jeste nejsou a ze prijede vecer. V teto chvili uz je mi jasne, ze slovo arabskeho speditera nema cenu ani toho smradu, co mu pri tom vyjde z huby. Nakonec prijizdi kolem ctvrte, kdy uz je pozde neco delat, protoze celnici uz to zabalili. Znamena to cekat do zitrka, odchazim se tedy ubytovat do hotylku tesne pred hranici. Z jordanskych movenpicku a grand hyattu klesam na uroven osmidolaroveho pokoje, kde vybaveni koupelny reprezentuje jen dira v podlaze. Dole v hodne autenticke restauraci nabizeji i pochoutky typu beranich varlat, ja ale radeji zustavam u osvedceneho kebabu. |
