Všechny naše deníky

Přiletí Niki do kuchyně a nadšeně hlásí: Mami, mami, tam zpívali: Romale!
- Výborně! A co to znamená, Romale?
- no...
- To je romsky Romové. Kdo jsou Romové?
- Takoví páni.
- Ano, i paní a kluci a holky. Ty jsi přeci taky Rom.
- Já? Já jsem rytíř!
- No, však to můžeš být oboje zároveň, Rom i rytíř.
- A proč jsem Rom?
- Protože tovje první maminka, co ses jí narodil z bříška, byla Romka, a ty jseš Rom po ní.
- Nojo! Já vim! Já jsem rytíř Rom! (spokojeně odchází)
Terezka, která poslouchala: A já jsem hodná pirátka Romanka.

Niki dobře ví, kde bydlí která zvířátka. Některé zaůludnosti ale vyřeší originálně: Kde bydlí kráva? V KRA-...KRA-...KRAJINĚ. Bane. TAK ... UŽ VIM! v KRÁVNÍKU!! A kde prasátko? V PRAS-.. BANE, V KLÍFKU. A kde bydlí holoubci? V HOLOUBČÁRNĚ. Ne e. HM... V HOLOU- ... HOLOUBARÁKU.

Potkali jsme starší sousedku.

Niki: "Čáááááu!"
Já: "Niki, dospělým se neříká čau, ale dobrý den. Jdi to napravit, prosím."
Niki: "Dooobrýýý dén..."
A Terezka tomu nasadila korunu: "Bába letí kómínééém..."

Tak toto je záběr z jídelny v Neratově, kde jsme byli v březnu na horách. Mezi Nikim a Matýskem sedí Eliška. To byly boje, kdo vedle ní bude sedět! Eliška se totiž už kdysi dávno "zasnoubila" s Matýskem, ale na horách mu ji přebral Niki. Jenže teď už si zase Eliška chce vzít Matýska "za ženu", takže to je stále napínavé! Když se mu Elda "vrátila", byl Matýsek naprosto blažený, říkal jí "moje ženuška" a levitoval půl metru nad zemí. Zato Niki se mohl zvencnout a snažil se Eldu ukecat vcelku logickými argumenty, maloval jí obrázky a dokonce šel její babičku požádat o Eliščinu ruku, pravíc, že až si koupí meč, tak zabije toho draka, aby se s ní mohl oženit, a taky si vezme hypotéku na zapůjčení jeřábu (bude totiž pro ně stavět dům) :-)

Jestliže malé dítě nemá možnost vytvořit si v prvních měsících života specifické citové pouto k rodičovské osobě (obvykle k matce, později i k druhému rodiči) - tzv. attachment, s rostoucím věkem se jeho schopnost utvářet hluboké citové vztahy snižuje. Šance na rozvinutí schopnosti attachmentu se prudce snižují po třetím roce života. To je typické zejména pro děti, které v raném dětství žily v "péči" kojeneckých ústavů. Porucha attachmentu má mnoho podob, jimž je společná základní nedůvěra v lidi, svět a paradoxně i v sebe sama. U každého dítěte se může projevovat odlišně.

Ještě na podzim byla Terezka jen ocáskem Nikiho, neměla vlastní názor, nevěděla, co chce. Přitom se ale někdy její vnitřní přání lišila od Nikolasových a pak zažívala naprostý vnitřní chaos, panicky se bránila, ale nevěděla vlastně čemu a čeho chce dosáhnout. Pak "objevila" Matyáška. Když nebyl v dosahu Niki, dělala ocásek a papouška Matýskovi. V té době také začal Niki být proti Terezce často zaujatý, konečně si dovolil vědomě prožít svůj ambivalentní vztah k Terce - zároveň ji potřebuje, aby se mohl cítit jako "velký brácha", což mu dodává sebejistotu, ale zároveň ho štve, protože by přirozeně chtěl být sám za sebe. Terezka tedy chvíli zrcadlila Nikiho, chvíli Matýska a možná právě to jí přivedlo k poznání, že je to ONA, kdo si vybírá, co chce (zda se přidá k Nikimu nebo k Matýskovi). A od toho už byl jen krok ke zjištění, že vlastně může chtít i něco úplně jiného než Niki i než Matýsek. Nejjednodušší pochopitelně bylo preventivně odmítat všechno, takže jsme si zažili klasické období batolecího vzdoru - ne, nechci, nebudu. To trvalo asi dva, možná tři měsíce.

Teď už se Terezka docela naučila vyznat ve vlastních přáních. Bohužel, v kombinaci s nedůvěrou k dospělým, vlastně ke komukoliv, je její prosazování svého názoru poměrně destruktivní záležitost. Věří pouze sobě a pokud někdo chce něco jiného než ona, musí to zákonitě být špatně. V současné chvíli se handrkujeme s Terezkou snad úplně o všecko. "Terezko, pojď si vzít botičky." - "A proč!"; "V sobotu půjdeme do ZOO." - "Já nechci!"; v každém jídle najde něco, co jí nechutná, pokud se netrefím do jejích několika oblíbených pokrmů; hrát by se měly pouze hry, které vybere ona; jít by se mělo, jen pokud určí směr, a tak dále. Stále dokolečka, mnohokrát do hodiny, stokrát za den, tisíckrát týdně. Takhle popsané to připomíná běžný dětský vzdor, snad jen trochu intenzivnější. Rozdíl - a to zásadní - je ale v tom, že dítě s normálním vztahem k dospělému si obvykle nechá domluvit, odvést pozornost jinam nebo jinak odvrátit od svého vzdoru, je-li to třeba. Terezka ne. Bude bojovat do poslední kapky krve, kvůli každé maličkosti využije celý svůj arzenál od slovních protestů přes snahu o banalizaci příslušné autority, hysterický jekot a válení po zemi až po agresivní chování vůči dospělému. Pochopitelně, že podobný princip Terezka aplikuje i na děti, takže kolem sebe vyvolává neustálé konflikty a hádky. A za tím vším není zkoušení hranic a vlastní moci, jako bývá u běžného dětského vzdoru, ale hluboká vnitřní panika a pocit ohrožení - "jak můžu věřit, že to, co chtějí ONI, je pro mě bezpečné a dobré??"

Ovšem ani případ, kdy se Terčina přání shodují s přáním dospělých, není bez problémů. Její vztahy tím totiž nabývají účelové podoby. "Ty mi dáváš to, co já chci? Tak to tě pro tuto chvíli můžu mít ráda" - cítí instinktivně Terezka a tak se ochotně přitulí k paní v obchodě, která pochválí její modrá kukadla, nebo odejde s cizím pánem, který jí nabídl bonbón. Nechce se vracet domů z návštěv, protože hostitelé pro tšch pár hodin rádi plní každý rozmar malé princezny. To je velká past zejména na naše hodné babičky. Jakmile totiž dojde na něco, s čím Terezka nesouhlasí, rázem je po veliké lásce k babičce, je konec se sladkou princeznou a babičky se nestačí divit, co všechno si k nim to malé dráče dovolí. Díky Bohu ony i další naši příbuzní a přátelé, které navštěvujeme nejčastěji, rychle pochopili, že cesta snášení modrého z nebe nikam nevede a více či méně důsledně si dokáží stát za svým rozhodnutím.

V ústavu byl veden k roli "velkého bráchy". Jednak vzhledem k mladší sestře Terezce a jednak proto, že byl v kojeneckém ústavu mezi ostatními zdaleka nejstarším dítětem. Fungoval jako malý dospělý: odpoledne "pomáhal uspat malé děti" a pak "šel s tetami na kafíčko". Podle jeho přemoudřelých názorů i způsobu vyjadřování, se kterým k nám přišel, byl účastníkem lecjakých dámských debat o životě.

Narozdíl od Terezky už při příchodu k nám chápal rozdíl mezi dospělým a dítětem. V jeho pojetí ovšem "dospělý" - to je především on sám, zatímco "děti" jsou vlastně všichni ostatní. Nakládá si na sebe zodpovědnost za chod zeměkoule. "Tatínku, máme dost benzínu?" ptá se při nasedání do auta. "Nezapomněla jsi koupit mlíko?" kontroluje mě. Vše potřebuje vidět, zkontrolovat, schválit.
Dětem vydává příkazy, rozděluje činnosti, určuje role i hry, které se budou hrát. Velmi rád si dokazuje, že je nevětší, nejsilnější, všechno zná a všude byl dvakrát. Rád si změří síly i fyzicky. Když se setká s někým schopnějším, hroutí se mu svět. Kupodivu dětské autority přitom přijímá ochotněji, než dospělé.
Jednání s ním je vysoká diplomacie; ideální je, když si myslí, že na ten nápad vlastně přišel sám - jinak si můžete být jistí, že sotva ho spustíte z očí, udělá si vše stejně po svém. Když se při tom spálí, obrečí to, ale narozdíl od ostatních dětí je u něj šance na poučení z chyby mizivá. Situaci si sice dlouho pamatuje, chápe, kde a proč udělal chybu, ví, jak to mělo být správně - ale když se do podobné situace dostane znovu, zase pro něj bude důležitější udělat si to podle svého. Cítí se v bezpečí jen tehdy, když má vše pod kontrolou, a to nejen to, co se děje tady a teď, ale i vše, co by se mělo odehrát v budoucnosti. Sotva si ráno protře oči, už potřebuje vědět, jestli dneska někam půjdem. Při čištění zubů ho zajímá, co bude k snídani, při snídani už myslí na oběd. Jeho otázky začínají: "Maminko, viď že...?", aby si potvrdil, že jeho vidění světa se shoduje s realitou, že má zase pravdu, a že vše je a bude tak, jak on předpokládá. Drobnou odchylku od jednou vyřčeného plánu okamžitě následuje výčitka: "Maminko, ale ty jsi říkala..." Pokud se věci dějí jinak, ocitá se v zoufalství, bojuje anebo naopak po zbytek dne ublíženě kňourá.

Niki měl veliké štěstí, že se mu v ústavu jedna sestřička věnovala intenzivněji, brala si ho i na víkendy domů, kupovala mu dárky. Princip attachmentu tedy alespoň ochutnal, ač v neslané a zředěné podobě "hodné tety". Díky tomu snad má šanci jednou se odhodlat pustit otěže řízení všehomíra a stát se konečně malým, bezstarostným klukem s klukovskými strastmi a radostmi, s důvěrou v tátu a mámu, se kterými je legrace a kterým může vedení světa přenechat. Myslím, že se o to instinktivně snaží. Jsou dny, kdy spolu můžeme blbnout, nechá si líbit bližší fyzický kontakt, trochu se uvolní a pustí si nás rodiče blíž k sobě. Bohužel zatím vždy po takovém "odvazu" následoval šok z možné ztráty svrchovanosti a druhý den byl Niki opět o to úzkostnější. Po dni, kdy jsem si konečně začala připadat jako jeho máma, s železnou pravidelností přichází den blbec, kdy si můžu být jistá, že Niki udělá všechno proto, aby mne od sebe zase odpudil do co největší vzdálenosti. Sílu nerezignovat mi dodává aspoň to, že zatímco intenzita "odvazů" pokaždé mírně stoupá, naopak hloubka následných propadů je většinou o něco menší než předchozích.
Složité je to i s prosazováním a udržováním pravidel - ta, která už fungují doma, se v jiném prostředí (na návštěvě, o dovolené) musí znovu ověřit - prvních pár dní jako by neplatilo nic, co jsme do té doby vybudovali. Věta "Naše pravidla platí i tady!" je na denním pořádku, kamkoli se přemístíme. Po návratu domů se opět pár dní věnujeme znovunastavení pravidel a hranic. I v tomto případě cítíme naštěstí zlepšení - opětné vybudování pravidel trvá pokaždé o něco kratší dobu než minule.

Traduje se, že náprava poškození, způsobených ústavní výchovou, trvá minimálně 1 - 1,5x tak dlouho, než jak trvala ústavní výchova. Bylo by krásné, kdybychom to jednou mohli s úlevou říct i o nápravě poruchy attachmentu.

Když chodil Ježíš se svatým Petrem po světě, neměli žádné peníze. Přespávali u hodných lidí a jedli, co jim kdo nabídl.

Jednoho dne večer přišli do stavení, ve kterém žila chudá vdova. Za domem měla malé políčko a na dvorku v kurníku jedinou kropenatou slepičku. Když Ježíš s Petrem přišli, už se smrákalo a blížila se noc.

Selka uviděla unavené poutníky, otevřela jim dveře a povídá: „Jen pojďte dál, poutníčci. Můžete tu přespat na seně, než se vydáte na další cestu.“

„Jste hodná, panímámo,“ povídá svatý Petr. „Neměla byste kousek chleba? Od rána jsme nejedli.“

Vdova prohledala celé stavení, ale nenašla ani drobeček chleba, ani pytlíček mouky, aby upekla placky. „Milí poutníčci, je mi to moc líto, ale nemám nic, čím bych vás uhostila,“ povídá smutně hospodyně.

Vtom na dvorku zakdákala slepice. Selka nelenila, pospíchala do kurníku a vidí – slepice snesla vajíčko. Bylo velké, větší než vajíčka bývají. Selka hned vajíčko hostům připravila, upekla ho v teplém popelu, který zbyl v kamnech.

„Jezte, poutníčci, ať máte alespoň něco malého do žaludku, než přijde noc,“ pobízela poutníky. Sama si z vajíčka nevzala ani kousek, aby pro poutníky zbylo co nejvíc.

Svatý Petr s Ježíšem poděkovali, oloupali z vejce skořápku, snědli ho a uložili se k spánku do voňavého sena ve stodole. Svatý Petr před usnutím povídá Ježíšovi: „Měli bychom tu hodnou selku nějak odměnit, sama ani nejedla, jen aby mohla dát jídlo nám!“

„Máš pravdu, Petře,“ řekl Ježíš. „Její dobré srdce si zasouží odměnu.“

Ráno poutníci vstali a vydali se na cestu ještě dřív, než vyšlo sluníčko. Selka vstala a šla do kuchyně, aby poklidila. Na stole viděla ležet oloupanou skořápku z vajíčka, které včera snědli její hosté. Chtěla skořápku vyhodit. Jaké ale bylo její překvapení, když viděla, že skořápka je celá ze zlata!

„To jistě nebyli jen tak obyčejní poutníci,“ pomyslela si selka. Vzala zlatou skořápku na trh. Prodala ji za mnoho peněz a koupila si další čtyři slepičky a k nim i barevného kohoutka. V dobrém na hodné pocestné vzpomínala a od té doby, když u ní zaklepali jiní poutníci, vždycky pro ně měla vlídné slovo a od slepičky chutné vajíčko.

Niki se zděšeným výrazem neznámý objekt chvíli pozoruje a pak si dodá odvahu na dotaz:

"Mami? Ty jsi chytila a upekla žábu??"