| Narcissa | 
 |
(27.9.2013 12:22:11)
Čas od času to na mě dolehne, jako právě teď, poslední dny nad tím uvažuju pořád dokola... Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ideálně děti s malým věkovým rozdílem. S partnerem jsme si naplánovali tři, jenže člověk míní a pánbůh mění, že... Dětem bude v zimě 5 a 2 roky, připadá mi že čas letí jako blázen, nějak moc rychle oba vyrostli... No a opět se ve mně probouzí touha ještě po jednom miminku. Jenže naše současná finanční, bytová i vztahová situace to bohužel neumožňuje a jak to vypadá, ani vyhlídky do budoucna nejsou nijak příznivé. S penězi je to těžký boj už dlouhou dobu (s čímž samozřejmě úzce souvisí i stav bydlení), mladší dítě má zdravotní problémy, všechny miminí věci jsem už prodala nebo rozdala, mezi mnou a chlapem to taky není zrovna ideál. Jsem si naprosto vědoma toho, že přivést do těchto podmínek plánovaně další dítě by bylo čiré bláznovství a nezodpovědnost. Jen jak tu touhu v sobě potlačit, umlčet? Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že ještě nejsme kompletní rodina, ten poslední malý člen mi tu stále chybí, do toho mi dcerka často připomíná, že by k bráchovi ještě chtěla sestřičku... Jasně, můžeme mít další dítě třeba za 5-10 let. Ale nechtěla bych mít malého "jedináčka", tímhle jsem si na vlastní kůži prošla v dětství a dobrovolně bych to svému dítěti neudělala. Jak se tedy smířit s definitivním počtem dvou dětí, když citově a pocitově to pro mě není konečná?
|
| Epepe | 
|
(27.9.2013 12:25:54)
A chce se ti zpátky do práce?
|
| Narcissa |
|
(27.9.2013 12:30:14)
Nemám se po RD kam vrátit do práce, bohužel... Ale i kdybych měla, nechtělo by se mi, jsem prostě ráda s těmi dětmi, baví mě to s nimi, jsem ráda že si je můžu dostatečně užít a nemusím se nikam honit... Jenže bohužel, rodičák skončí co nevidět, budu si muset něco hledat, z jednoho příjmu to neutáhneme.
|
| Epepe |
|
(27.9.2013 12:33:09)
Mně totiž napadlo, jestli ono to tak trochu nebude i nejistotou z budoucna, nechutí vrátit se zpátky do pracovního procesu a tak.
Mohlo by?
|
| Narcissa |
|
(27.9.2013 12:37:55)
Jejdo, neřekla bych. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, hodně dětí. Není to o tom, že bych byla líná vzdát se své pohody doma na rodičáku a nechtělo se mi makat. To fakt ne. I při těch dětech občas brigádničím (od synova půl roku), nemám s prací problém.
|
| Epepe |
|
(27.9.2013 13:23:46)
Nejde o lenost, jde o kolektiv, o dokazování schopností, uplatnění na trhu práce ... to jsou dost složité věci.
|
|
|
|
|
|
| karafa | 
|
(27.9.2013 12:31:26)
Buď ráda za dvě děti, někdo nemůže mít vůbec žádné.
Když budeš chodit do práce, touha vymizí, určitě. Budeš řešit úplně jiné věci.
|
| CPO |
|
(27.9.2013 12:36:07)
"Když budeš chodit do práce, touha vymizí, určitě. Budeš řešit úplně jiné věci."
A na tohle bych nespoléhala.
|
|
| cinnamon | 
|
(27.9.2013 15:33:54)
Z vlastní zkušenosti vím, že nevymizí. Přeorientuješ se, nebudeš mít tolik času na své pocity, ale pořád budou chvíle, kdy si to budeš uvědomovat a kdy ti další dítě bude bolestně chybět. Určitě pomáhá najít si jinou seberealizaci, něco, co tě bude těšit...ale odvedení pozornosti i rozumové argumenty můžou pomoci, aby se člověk přidržel zvoleného řešení, ale sám sebe člověk neobelstí. Nepomůže ani to, když se posuneš do věku, kdy už není v našich podmínkách úplně obvyklé přivádět děti na svět. Sama nevím, jak na to...
|
|
|
| CPO |
|
(27.9.2013 12:35:38)
Chtěla jsem vždycky velkou rodinu, nakonec jsem si po mnoha letech vymodlila aspoň to jedno. Trvalo mi dost let (spíš k desítce než jeden dva), než jsem se s tím srovnala a zracionalizovala si to. Není to snadné. Naštěstí už jsem překonala i rozumnou věkovou hranici pro pořízení dalšího dítěte, takže další podpůrný argument 
|
| M@gd@ | 
|
(27.9.2013 13:28:37)
Ahoj CPO, moc by mě zajímalo, co je podle Tebe rozumná věková hranice? Taky bych takový argument pro sebe potřebovala, ale s přibývajícími roky se mi ta moje hranice posouvá výš a výš. M.
|
|
|
| Grainne | 
|
(27.9.2013 12:42:34)
Tvrdou sebekázní a přísnou racionalizací.
Nebo podlehnout s tím, že se to nějak poddá. Nakonec, někdo přivedl své děti do takřka ideálních podmínek s takřka ideálním projektem, neco selhalo a ty děti dokážou vychoivat a vypravit do života i ve velmi ztížených podmínkách.
Někdo má to štěstí, že i se svými dětmi prožije život jako ve vatičce, jiný se musí neustále tvrdě utkávat o každou píď vpřed.
|
|
| Pam-pela | 
|
(27.9.2013 12:47:41)
No tak nechci to zlehčovat, ale myslela jsem, že nemůžeš mít další děti kvůli nějakému zdravotnímu handicapu. To je většinou definitivní.
Tyhle věci ohledně zabezpečení se v životě často mění a konečně - děti se rodily do různých sociálních poměrů v každé době...jako dneska opravdu není doba, kdy by lidi neměli co jíst a umírali by hlady, v tom máme sociální systém na rozdíl od velkého zbytku světa poměrně dost loajální.
|
| Narcissa |
|
(27.9.2013 13:00:36)
Dobře, ale přece není řešení udělat si dítě a pak být závislý na sociálním systému, to bych rozhodně nechtěla (už tak mi stačí, že po čas RD na něm závislá jsem).
|
| Grainne |
|
(27.9.2013 13:04:39)
Myslím, že sociální systém ti toho ve skutečnosti moc nedá.
V současné době se toho dá poměrně dost vykrýt těmi brigádami, rozhodně je tu větší šance, než na trvalý PP.
Chce to velkou dávku flexibility a nelpět na "jistotách". Pak se v tom dá docela slušně pohybovat.
Pak se buď situace stabilizuje, nebo naopak a pak ti flexibilní a zběhlí budou mít strategickou výhodu.
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 14:01:56)
Mě tohle může naštvat - a co by měl ještě sociální systém dát víc?
Já když se narodila, chodilo se do práce od 6ti týdnů dítěte a šlus, bydlelo se u rodičů v jedné místnosti, podpora žádná. Nikdo se neptal, prostě pro děti byly jesle.
Když jsem čekala pře 28mi lety první dítě a byla jsem na VŠ, naprosto žádná podpora ani od školy (naopak) a naprosto žádná podpora ani od státu v NICEM -manžel měl jít na vojnu SCHVÁLNĚ na 2. konec republiky - abychom se opravdu neviděli.
Minimální přídavky, žádné bydlení, prostě NIC.
Bydleli jsem v půjčené garsonce, nárok na byt cca za 20 let.
Kult dítěte ani kult matky nebyl - jako dnes.
Nebraly se ohledy na nic - na běžné lidi vůbec, na vztahy, na děti.
Jo opravdu - stát teď možná běžné lidi nezahrnuje přepychem, ale nikoho nenechá umřít hlady a pod mostem.
A měli bychom si toho sakra práce vážit!!!
Toho, kde jsme, kde žijeme a že tu nejsou lhostejní k lidem.
Možná to ideál není, ale já si ještě dobře pamatuju, jak jsme před 30ti lety žili! A ráj to nebyl - ohledně sociálních dávek a podpory rodin, dětí a mladých to bylo mnohem mnohem horší.
Jenže lidé žili mnohem skromněji.
|
| Leena+Michalka listopad 09 | 
|
(27.9.2013 15:58:45)
byly jesle, to je ten problem, ted neni ani skolka, kamaradka neumistila dite do skolky a nikdo ji neda ani korunu, muze ho dat do soukrome, jedina volna je za 10tisic,... nerikam, ze bylo dobre, ale lip teda neni
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 18:35:14)
Aha, no fajn, už vidím ty mamky, co strkají dneska 6titýdenní děti do jeslí.
A taky byly celotýdenní jesle  pro maminky úderničky.
Miminka se vracela dom na sobotu a na neděli.
Prioritou komunistů byla vždycky PRÁCE a PRÁCE - ne děti, vztahy, rodina jako je to dneska...na NIKOHO se nebraly ohledy.
Já jsem musela svoje roční dítě prostě do těch jeslí dát, aby mi systém DOVOLIL dokončit školu. A pozor - ty jesle nebyly zadarmo, byly dražší než školka.
Ne, opravdu jsme se neměli dřív líp než teď a opravdu nebyl stát sociálnější, než teď.
Jo, byly dostupné různé ústavy, kam se mohly děti odložit - ty nemocné, ty nepřizpůsobivé, ty malé....hlavně aby jejich rodiče mohli pracovat a plnit pětiletky. A taky je v těch ústavech mohli rodiče o víkendu na dvě hodiny a ve středu na hodinu vždycky navštívit.
|
| Kreaty | 
|
(27.9.2013 18:54:16)
Pampelo, já bych řekla, že dřív se přátelství a vztahy pěstovaly daleko více, jezdilo se na chaty a chalupy a tam se lidi stýkali, dnes jsou všichni v práci, vidím to přesně obráceně než ty.
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 18:59:53)
Já myslím ale systém - stát co podporoval - děti a rodiny fakt e.
To, že se ldidi víc přítelili, to určitě jo. Mimo jiný nebylo tolik vyžití - odpolední kina a otevřené obchoďáky, kde spousta lidí tráví víkend. Aco dělat o víkendu? Jezdilo se na chaty. Nebyly fesťáky, herny, nonstop bary, nebyly bordely a noční podniky - nebo ne v takové míře.
Taky nebyly počítače...20TV programů, satelity co já vím.
Prostě ta doba celkově byla jiná.
Dřív se taky scházela celá vesnice na přástkách, žejo
Ale na člověka se moc ohledu nebralo...ne matky, na děti - myslím jakoby od státu. Od systému.
|
|
|
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 18:44:40)
S těma školkama je to samozřejmě špatně a ani nevím, kdo v tom má prsty a proč to tak je.
Už před lety jsme upozorňovali na to, že není dobré rušit školky a snižovat počet tříd v ZŠ, že počet dětí narůstá.
Něčí zfušovaná studie a možná umělá úspora peněz ve školství, fakt nevím.
Ale ono celé školství teď stojí naprd zase jinak...ale - chtěla jsem vším tím vším říct, že se rodily děti za války, po válce, když bylo jídlo na lístky, v období normalizace a ....a dnešní doba není horší, než byly ty předtím.
Naopak - lidi mají naprosto jiný životní standard než dřív.
Vždyť člověk nemusí mít třetí (další) dítě hned teď, důležité je, že ho mít může, že je zdráv, aby ho mít mohl, že má partnera, s kým ho mít může, to všechno už je strašně FAJN a je to dar... a někdy stačí chvíli počkat a nelámat to přes koleno.
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 19:22:18)
z webu detivjeslich.cz - část dopisu od I. Peschky
Jen ta pro zamyšlení a zavzpomínání - já jsem taky zažila, moje dcera se narodila 1985.
..Naše starší dcera se narodila v r. 1983. Následujícího roku jsem nastoupil výkon základní vojenské služby. Žena tedy musela z ekonomických důvodů nastoupit do pracovního procesu a dceru umístit do jeslí. Bydleli jsme tenkrát na okraji Prahy a žena, a později i já jsme si našli práci v části mnohem blíže středu města, a tak jsme umístili dítě do jeslí asi na poloviční cestě. (Kdybychom je totiž umístili v jeslích u našeho domova, tak bychom nestihli dojet do práce včas ani kdybychom tam dceru odkládali hned po otevření. Navíc jesle byly vytížené a tím i naplněné – snad i ony plnily plán na 110% - a tak jsme museli vybírat z toho, kde nám byli ochotni dítě přijmout.) Když jsem se vrátil z vojny, i já jsem se zapojil do každodenního kolotoče. Odborníci říkají, že dítě potřebuje, zvláště v raném věku, své „rituály“, ale doufám, že to nejsou tyto.
Budíček byl po páté hodině. Vzbudit dítě, které, zvláště v té polovině roku, kdy je ještě tma, nechce vstávat, choulí se pod deku a žadoní; rychle ho umýt, dostat do něj alespoň pár soust snídaně, za neustálého okřikování a popohánění obléknout a pospíchat ven. Minuty čekání na ranní dělnický autobus, jízdy v přeplněném voze kde dítě kňourá a tím jen zvyšuje napětí vaše i spolucestujících. Nervosita, pokud autobus vynechá – jak to stihneme? Budeme muset více spěchat!
Vystupujeme z autobusu. Protože jesle jsou v klidnější vilové části čtvrti dále od hlavní silnice, kudy jezdí autobusy, následuje úprk uličkami. Dodnes se mi vybavují ty povětšinou ženské postavy, sbíhající se ze všech směrů a vlekoucí za sebou (jak Kryštůfek Robin po schodech svého Pú-a) malé postavičky, které sotva stačí kmitat nožičkami, to všechno za hlasitého popohánění, i občasných nadávek. Atmosfera houstne v jeslích, kde se dítě nepřevléká dostatečně rychle, a potom… potom přichází loučení. Zatímco rodič spěchá a dá dítěti rychlou pusu, asi tak třetina dětí spustí pláč. Někdy naléhavý, protože si myslí, že dokáže maminku přivolat zpátky, jindy již resignovaný – ví, že nic nezmění. Jeho soukromé neštěstí tu stojí proti nutnosti vydělat peníze. A tak jej nakonec „teta“ odtáhne kamsi dozadu.
Odpolední vyzvedávání je již veselejší, i když i tady je nervosita z toho, abychom to stihli včas. Aby to naše tam nebylo poslední, osamocené, abychom nemuseli čelit vyčítavým pohledům dítěte i zaměstnané „tety“.
Protože jsem po příchodu z vojny topil v kotelně jednoho úřadu v Praze, pracoval jsem na směny a tak jsem mohl dceru mnohdy brát z jeslí dřív, dávat ji tam později nebo i omluvit ji vůbec. I když ani to nebylo snadné. Dítě muselo být v jeslích nejpozději do osmé hodiny, domů smělo jít nejdříve „po O“, (pro neznalé - po obědě) a ani omluvení na celý den nebylo snadné – propadla by totiž objednaná strava. Ale alespoň jsme mohli spolu být větší část dne.
Trochu odbočím malou „žertovnou“ vsuvkou. Víte, jak si hrály děti v té době „na jesle“ či „na školku“? To vzaly všechny své panenky nebo plyšáčky, položily je do jedné řady podle zdi (kolmo na ni), přikryly je hadříky nebo papíry a samy rázovaly před nimi sem a tam s křikem: „spi!, proč nespíš!, tak budeš spát!“ apod. Byla to jedna z nejběžnějších her. L
Už tenkrát mi při tom nepříjemně trnulo a vzpomínám si, jak jsme záviděli těm „na západě“, že mohou mít svá miminka doma v rodičovské péči a nemusí je pro vítězství nějaké ideologie dávat do takovýchto „kolektivních zařízení“. A to už vůbec nechci mluvit o tom, že v té době existoval i jiný druh jeslí – týdenní jesle. Tam dali rodiče dítě v pondělí ráno a vyzvedli si ho až v pátek večer. A celý týden mohli nerušeně tvořit hodnoty, chodit na schůze, stranicky se vzdělávat. Toto považuji za téměř zločin proti lidskosti a jsem přesvědčen, že děti z těchto týdenních jeslí jsou poznamenané stejně, jako ty, které prošly pasťákem, diagnostickým ústavem či jiným podobným zařízením.....
|
| Martina, 3 synové | 
|
(27.9.2013 19:31:27)
Můj nejstarší syn se narodil 1984, manžel byl v té době vojínem základní služby: měla jsem jako studentka nárok na MD, později RP a měla jsem i zaopatřovací příspěvek pro sebe i pro syna - nebylo to na velké vyskakování, ale měla jsem malý zaměstnanecký úvazek v kině, kde jsem pracovala večer, hlídali mi rodiče, takže jsem kluka do jeslí dávat nemusela. 
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 20:37:13)
Martino, hlídali ti rodiče, takže jsi nemusela.
Když jsem chtěla dokončit školu, musela jsem, úlevu jsem neměla ani malinkou.
Mmch, moje tchýně se nabídla naši dcerku pohlídat po dobu nezbytně nutnou (místo jesliček), náš socialistický stát jí ovšem nedal neplacené volno ani z tohoto důvodu. Nebyl to pro něj důvod - péče o vnučku neměla prostě důchodový věk 
|
|
|
|
|
|
|
|
| Pam-pela |
|
(27.9.2013 13:53:46)
Jasně, ale není to defintivní, tyhle tvé podmínky se budou během doby měnit. Můžeš mít dítě, když budeš hodně chtít. někdo nemůže - opravdu nemůže. Třeba tě to vědomí uklidní a za nějaký čas si prostě dě´tátko pořídíte. Nebo přijde samo.
|
|
|
|
| hankuba/Kubík06/Eliška09 | 
|
(27.9.2013 13:46:47)
Mám doma 7letého a 4letou a ta touha po dalším dítku je. Hledám práci,která není - nebo né taková,kterou potřebuji(vzhledem že nemáme hlídání,školku do tří hodin,syna ve druhé třídě,který dojíždí a manžela který jezdi domů mezi 18-20hodinou)
Chtěla bych,abychom měli hezký domek,atd.atd. a na to vše jsou potřeba peníze,které jen manžel nevydělá.
Ale táhne mě to víc a víc ke třetímu dítku - ale u nás hlavně nechce manžel.A přes mrtvoly chodit neumím.
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(27.9.2013 14:17:44)
Theriono - prostě si zvykneš. Taky mi "pocitově" chybí třetí dítě, nemáme ho, protože jsem potratila a pak měla vážné zdr. potíže a lékaři nedoporučili. Muž byl proti tomu riskovat, já bych do toho snad i šla... Ale furt jsem doufala, že "selže antikoncepce".... Na potrat by mne nihdo nedonutil. V 45 jsem se začala smiřovat, bude mi padesát a pořád to třetí chybí....
Nevím, co poradit, je to citlivá, bolestivá a velmi složitá situace. Ale přežít se to dá..... 
|
|
| Mrej | 
|
(27.9.2013 15:00:02)
To znám, mám 3 a když nejmladší poněkud odrostlo, k mému vlastnímu překvapení se ty matkopudy zase objevily ... já už fakt nechtěla, rozumově jsem to měla úplně jasné, ale ty pocity ... tak jsme si pořídili pejska.
Manžel nechtěl, ale větě "buď pes nebo čtvrtý dítě" velmi dobře rozuměl . No a pes se osvědčil, matkopudy zahnal - on z toho dětského věku vlastně nikdy nevyrostl, až teď po 14 letech bych řekla, že to zdědkovatělé dítě. Už je doma jen on, děti jsou na vlastních nohách, a když přijedou, pes by se zbláznil radostí, že je vidí. Určitě je to s ním jednodušší, než kdybych teď měla ještě jednoho puberťáka  ježiš se mi udělalo mdlo z tý představy.
Osobně si myslím, že puberta dětí většinou vezme rodičům jakékoliv zbytky chuti do rozšiřování pokolení
|
| . . |
|
(27.9.2013 15:38:50)
Ani na to bych nespoléhala, existují i pohodoví puberťáci.
|
| Mrej |
|
(27.9.2013 16:46:48)
ano, moji puberťáci byli 2 opravdu pohodoví a ten třetí byl (když to tu tak čtu) taky docela v klidu, ale jsem ráda, že už nemusím trnout, co nás ještě čeká
|
|
|
|
| Daem | 
|
(27.9.2013 16:07:08)
Taky to tak mam obcas, mam 2 deti a dalsi uz mit nebudeme. Neni to jednoduche po financni strance.ale i vek manzela,ale uz se z toho dostavam pomalu. Nasla jsem si praci,deti mi delaji radost a ja si nasla nekde jinde radosti(kamaradky,uceni a konicky).
Ale rada si u kamaradek pochovam deti,jsou roztomile....
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)