| Kalali | 
 |
(16.6.2015 21:32:16)
Moje druhačka velmi často při večerním ulehnutí řeší, co bude, až umře ona, já, táta... Jak to vypadá, když člověk umře. Bojí se toho. Dnes si poplakala. Má to od začátku roku, občas tak uvažovala i v první třídě. Jako dítě jsem to měla taky. Pamatuju si, jak mi táta říkal, že on mě umřít prostě nenechá. Jako dítěti mi to stačilo, i když jsem věděla, že to táta nezařídí, protože sám už nebude žít. Ale říkal to pěkně rozhodně, přesvědčivě, tak to po chvíli přešlo. Jako starší mi dovolil jít se kouknout na něco veselého na televizi, abych přišla na jiné myšlenky, protože to už nepomáhalo nic. Prostě jsem se bála, že když usnu, tak se neprobudím, že smrt je stejná, prostě najednou nejsem (spím). Zbavila jsem se těch myšlenek až s dětmi, to jsem se prostě naučila myslet na to, co musím zítra udělat, a odvedla si myšlenky jinam. U dcery to dělám stejně, prostě ji myšlenky převedu jinam, jde to těžko, ale umazlím ji. Jen mi prostě vrtá hlavou, jak se to stane, že je k takovým myšlenkám někdo náchylný, protože jinak nejsme nijak depresivní, netrpíme úzkostmi, jsme normální, aktivní bezproblémové, zdravé, nikdo nám neumírá, ale tohle mi přijde zvláštní. Starší dítě to nemá. Setkali jste se někdo s takovým problémem?
|
| Tante Bante | 
|
(16.6.2015 21:48:04)
Setkala. Je to normální, není na tom nic chorobného, smrt je velké a důležité téma.
Dětem pomůže, pokud ty sama se nebojíš, resp. nebojíš se nadměrně. A je jedno hezké místo v Harry Potterovi v prvním nebo druhém díle, myslím: "Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství."
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 21:55:16)
Dík Tante, já už se kupodivu nebojím, se smrtí mě smířil táta. Byla jsem u toho, když umřel, když na mě naposledy promluvil, vydechl, zmizel, a zůstalo tam ležet tělo. V jedné vteřině člověk při smyslech, co cítil, jak se ztrácí, pozbývá vědomí, a v druhé už nebyl. Přišlo mi to takové lehké, přirozené, snadné. Ale svoje dítě miluju a trpím při tom, že nad smrtí přemýšlí. Zažije hezký den plný zábavy, před položením do postele řádí, a jak pomalu začíná usínat, tak začne mluvit o smrti. Přitom nikdo s ní nikdy smrt neřešil.
|
| Tante Bante |
|
(16.6.2015 22:02:23)
Strach z neznámého. A taky třeba z toho, jak vypadá umírání v tv apod.
Z mojí zkušenosti je nejlepší být otevřený a když se ptá, klidně bych tohle řekla, protože sice smrt není vždycky takováhle, ale často taková je a v zásadě se není čeho bát.
Kromě Harryho bych jí řekla i to, že člověk se bojí tím víc, čím je mladší, postupně ten strach zmizí a že strach z neznámého je obvyklý, logický a potřebný. Odvést myšlenky, když jsou nutkavé, to určitě taky.
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:06:37)
Tante, já na to používám někde vyčtené, že když tu je smrt, tak tu nejsme my, tak nemůžeme vědět ani to, že nejsme, tak nás to netrápí. Jenže dcera mi na to řekne, že ji to trápí teď. Že pak jí to trápit nebude, to jí nezajímá . Jeden čas sama od sebe hrála hru, že večer vždycky vyjmenovala, koho má nejraději. Začínala sebou. Dlouho už to nedělá, ale zůstalo to v ní, nerada by o sebe přišla
|
| TaJ | 
|
(16.6.2015 22:15:29)
Kalali, já to třeba se smrtí mám tak, že věřím v reinkarnaci, hodně inklinuju k buddhismu...je mi to hodně blízké a připadá mi to tak nějak logické...a ze zajímavé, že ačkoli jsem o tom se synem nikdy nemluvila a jsem si prakticky stoprocentně jistá, že nikdo jiný taky ne, tak přesto syn sám přišel s tím, jestli se narodí znova nám, jestli až umřeme a znova se narodíme, jestli se zase potkáme....on neřešil JESTLI se znova narodíme... takže pro nás ta smrt není nic definitivního....a já třeba nemám strach ze smrti jako takové, já mám strach o ty, kteří tu zůstanou po mně, že budou smutní, nešťastní, že je to hrozně raní...že je nebudu moci v tu chvíli utěšit a pomoct jim....
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:22:19)
Tino, tak reinkarnaci u nás nakousl tatínek, když ji uklidňoval tak, že se třeba narodí znovu. Byla tím zaujata, ale zatím ji to nijak neuklidnilo, pouze začala přemýšlet nad tím, co by chtěla být a tím se rozveselila. Mě myšlenka reinkarnace nijak neuklidňuje, protože pokud se moje současné vědomí limitované mým tělem stane součástí těla jiného, tak už to "já" nebudu. Leda bych ještě před smrtí dosáhla té schopnosti, že moje vědomí bude schopné mě přesáhnout. Ani pak si nejsem jistá, jestli by mi to udělalo radost, protože se ztratí emoce (jako pojítko s tělem). Budhismus jsem svého času měla taky jako svou berličku pro zpracování svého strachu, ale nějak jsem se v něm nenašla.
|
| Chloé |
|
(16.6.2015 22:25:55)
Mne budhismus nic nerika, protoze ja uz nechci znovu pozemsky zivot. Spis je mi blizsi nebe a takove to blazene splynuti s necim, co nas presahuje.
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:30:22)
Chloe, splynutí bych taky preferovala.
|
| Chloé |
|
(16.6.2015 22:34:49)
Kalali, ja si myslim, ze ten katoliky ocistec je nas pozemsky zivot. A pak vsichni pujdeme do nebe
|
|
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:36:26)
Chloé, ale to je právě v buddhismu taky, to je ta poslední fáze, kdy duše projde mnoha pozemskými životy, aby splnila nějaký úkol a pak se dostane do nirvány, což je právě to splynutí, o kterém píšeš...a mně právě přijde logické, že projdeme mnoha životy, že každý má na světě nějaký úkol, že všechno, co se kolem nás a s námi děje, má nějaký důvod a smysl...kdybych se po jednom pozemském životě dostala do nějakého "nebe", tak k čemu bych pak byla užitečná, k čemu by to bylo dobré? Ale to už jsme se dostali trošku od tématu, že
|
| Chloé |
|
(16.6.2015 22:38:14)
Jestli to tak je, tak jedine dobre, ze si na ty minuly zivoty nepamatujeme. Mne staci ten jeden, kterej prave ziju. Bohate.
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:41:06)
Chloé, tak údajně se dají vzpomínky na minulé životy vyvolat třeba hypnózou, ale já osobně nemám potřebu to zkoušet...na jednu stranu bych byla docela zvědavá, kde všude a jako kdo všechno jsem žila...na druhou stranu si myslím, že to má svůj dobrý důvod, že si ty minulé životy nepamatujeme...takže do toho raději šťourat nebudu
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:30:03)
Kalali, tak u nás právě tatínek v reinkarnaci nevěří, takže ten s ním o tom nemluvil a já do té doby taky ne...a pochybuju, že ve školce by to s někým probíral....a přesto s tím přišel takhle na rovinu a přišlo mi, že o tom ani nepochyboval... Jinak mě to, že budu mít jiné tělo nijak netrápí, já to mám postavené tak, že to JÁ je prostě moje duše, emoce, zkušenosti...a to tělo prostě je jen prostředník, ve kterém ten život prožiju....a věřím třeba tomu, že když se potkám s nějakým člověkem, se kterým si od první chvilky dokonale rozumím a mám pocit, jako bych ho znala už dřív, že to jsou právě lidi, které jsem potkala už v minulých životech...
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:31:31)
Tino, tatínek na reinkarnaci nevěří,ale přišlo mu dobré jí reinkarnací uklidnit.
|
|
| Marika Letní | 
|
(16.6.2015 22:33:44)
No já jsem na reinkarnaci moc racionální. Začnu si říkat, kolik těch putovních duší je, jestli vznikají nové (když lidí na světě stále přibývá), nebo zanikají...  Kdybych mohla věřit na nebe nebo převtělení, byla bych klidná, ale neumím to, no 
|
|
|
|
|
| Tante Bante |
|
(16.6.2015 22:18:58)
Jj, tohle přesně používala moje máma, když jsem byla dítě, myslím, že to pochází, jestli se nepletu, od Platóna, a je to sice moudré, ale jako dítě jsem tomu nerozuměla, resp. rozuměla, ale jen hlavou a to nestačí. Asi podobně jako tvoje dcera. Já jsem tenkrát chtěla vědět, co to obnáší, že někdo umře, jestli to bolí, co se při tom děje. Matka mi to, kdo ví proč, nechtěla říct, možná to nevěděla, nebo to považovala za chorobné. Ale chorobné to není, děti to skutečně mají často a je to přirozené, moje děti taky i u dětí ve škole jsem na to narazila.
Svým dětem jsem ty informace, jak jsem mohla a věděla, poskytla, dneska je i knížka od Cesty domů,myslím se jmenuje Když dinosaurům někdo umře. Hodně je to uklidnilo.
Jo, a taky jim, v tom předškolním věku, myslím, hodně pomohlo, že jsem jim řekla, že já umřu dřív než oni, přičemž než umřu já, bude to trvat moc dlouho, budou už dávno dospělí a pak zase to bude trvat strašně dlouho, než bude jejich čas, to už budou jejich děti dávno dospělé. To je celkem přesvědčilo, že to je časový horizont, kterým se nemusí zabývat, protože si ho ani neumí představit .
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:28:51)
Tante, tak to ji napadlo samotnou, že umřu dřív a přála si umřít současně, že bez maminky nebude, že už nikoho nebude mít tak ráda. Zatím je veskrze praktická po manželovi, velmi racionální, přes den žádné duchovní "zbytečné" myšlenky nemá.
|
|
| Kopřiva Dvoudomá | 
|
(17.6.2015 17:00:20)
Jo, tohle přesně proběhlo u nás. Popsali jsme si, co smrt obnáší, nastínili nějaký ty časový horizonty, kdy kdo nejspíš bude na řadě, podumali o duši a o nebi...
Občas hlavně dcera (4) vytáhne nějaké pohřební téma, tak o tom nenuceně pohovoříme, a zas je to dobrý. Ale ona to bere hodně věcně, spíš ji to zajímá, než že by ji to nějak stresovalo.
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:05:35)
Kalali, přesně takhle to bylo i u nás, taky to pokaždé začal řešit až večer, když jsme měli takovou tu klidnou chvilku se čtením před spaním...a taky jsme s ním nikdy sami od sebe smrt neřešili, s podobnými věcmi čekám, až se začne ptát sám... paradoxní je, že zatím řešil jen smrt, je mu 7 a zatím se nijak nezajímal o to, jak se rodí děti a další věci kolem toho...
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:09:43)
Tino, tak u nás je zájem i o rození, vznik života, boha, orgány člověk a jiné vesmírné záhady. Nejvíc ji ale fascinuje smrt. Přitom oproti té starší není vůbec úzkostná, stres z reálného života minimální.
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:17:19)
Já myslím, že to zaujetí smrtí je celkem normální...v podstatě odjakživa a v každé kultuře je smrt opředená různými tajemstvími, záhadami, rituály...prostě to nejspíš lidi fascinuje odjakživa
|
|
| Tante Bante |
|
(16.6.2015 22:21:48)
Je to bystrá holčička a přemýšlivá. Možná bude mít mystické sklony (tady blbé slovo, vím, ale nenapadá mě lepší).
|
|
| Epepe | 
|
(16.6.2015 22:29:47)
Tak u vás je vysvětlení celkem nasnadé, ne? Dědičnost (ve všech smyslech toho slova).
Taky znám lidi, co jsou smrtí fascinováni či zúzkostněni odmala. Je to pro mě zhruba na té úrovni, jako že já nesnáším stonožky a fascinujou mě letadla. Proč, to nevím.
|
| Kalali |
|
(16.6.2015 22:34:50)
Horká, já nepátrám po příčinách těch myšlenek. Jen mě zajímá, jestli jsme takové výjimky nebo ne, když jinak nemáme žádnou psychickou poruchu, netrpíme úzkostí, depresí, a smrt je běžnou součástí našeho uvažování. Jinak citlivky jsme určitě.
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:38:52)
Kalali, já myslím, že to opravdu není nic výjimečného, vím z okolí o víc dětech, které taky tyhle věci řeší...myslím, že dřív nebo později a v různé míře to bude řešit každé dítě, je to logické, je to něco neznámého, nevysvětlitelného, těžko představitelného a to vždycky vyvolává zvědavost...a strach....
|
|
| Epepe |
|
(17.6.2015 7:59:26)
Ne, výjmečné to není.
Ale rozhodně si z toho krátkého popisu nemyslím, že tvoje dcera netrpí úzkostí. Bát se vlastní o život úzkost být může a docela velká.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Persepolis | 
|
(16.6.2015 21:50:07)
Pamatuji se, že jsem smrti taky bála, jako dítě. Asi je to normální.
|
|
| Katka a 2 výrostci |
|
(16.6.2015 21:55:28)
Mela jsem v dětství to samé a mladší syn také. Co s tim neporadím, snad jen odvést pozornost jinam...U me se pozdeji v dospělosti po porodu a úmrtí v rodine rozjela úzkostna porucha a deprese..Myslim ze ty strachy signalizují úzkostnejsi povahu náchylnější k tem to poruchám.
|
| Marika Letní |
|
(16.6.2015 22:30:24)
Taky si myslím, že víc jsou k tomu náchylné citlivější povahy, takové, co o všem (moc) přemýšlí. Lidé, co umí žít bezstarostně, snáz hodí za hlavu takové myšlenky, pokud je vůbec napadají, tak asi i méně často. Ale to je tedy jen můj dojem, co tak vidím kolem sebe.
|
|
|
| Abigail* | 
|
(16.6.2015 21:59:23)
Syn to řešil zhruba ve 4,5 letech. Bylo vidět, že o tom hodně přemýšlí a bojí se. Trvalo to několik měsíců, někdy kvůli tomu i plakal. Říkal, že nechce umřít. Už ho to přešlo, občas i teď smrt řeší, ale už beze strachu. Nedávno mě překvapil, když se ptal, na sebevraždu, tak jsem mu k tomu něco řekla a on na to, že to udělá ten, kdo se nemá rád.
|
| Chloé |
|
(16.6.2015 22:20:12)
Abigail, u nas taky nekdy mezi ctvrtym a patym rokem, taky vzdycky pred spanim. Ono jim to pred spanim v tech hlavinkach srotuje. Ale uz to odeznelo teda.
|
|
|
| TaJ |
|
(16.6.2015 22:01:53)
Kalali, syn začal podobné věci řešit poprvé někdy v 5,5 letech, kdy se začal ptát, kdy umřeme, kdy on umře, ujišťovat se, že mu ještě dlouho neumřeme, jeden čas jsme pomalu nemohli od něj někam odejít...různě jsme to spolu probírali, pak byl nějakou dobu klid a za pár měsíců nastala další fáze - začal se ptát, jestli až se znovu narodí, jestli se zase narodí nám, do naší rodiny a jestli budeme zase spolu....a před pár měsíci pro změnu zase někde viděl obrázek archeologických vykopávek (byla to dětská knížka o pravěku) a byla tam napůl vyhrabaná kostra...a začal mi u toho brečet a ptát se, jestli až umře, jestli bude taky takhle zahrabanej a takhle hluboko a že nechce mít ty kosti a lebku... prostě se tohle téma tak nějak průběžně vrací a jak dozrává, tak se mění otázky a uvažování....i když to zatím bylo pokaždé dost náročné období, protože syn je extra úzkostný a tyhle věci hrozně prožívá....tak si myslím, že je to prostě normální vývoj...
|
|
| Marika Letní |
|
(16.6.2015 22:23:08)
Mám to podobně. Doteď si pamatuji, jak jsem večer brečela, že jednou umřu. Asi mi to tehdy došlo, co to fakt znamená nebýt už nikdy. Taky mě rodiče utěšili tím, že si mám představovat něco veselého. Tak jsem to pak dělala. V dospělosti jsem měla období, kdy jsem měla obavu ze smrti, že jak usnu, tak se neprobudím, takové katastrofické scénáře před usnutím. Bylo to z důvodu hormonální nerovnováhy. Když se srovnalo to, přešly i ty děsné myšlenky. Nebo lépe řečeno zvládnu je vytěsnit a hodit za hlavu.
|
|
| Sona | •
|
(16.6.2015 22:32:44)
Taky jsem o smrti přemýšlela jako malá. Když jsem si jako dospívající četla Bibli a uvěřila v Krista, zjistila jsem, že jeden z vedlejších "produktů" mé víry bylo, že se nemusím smrti bát. Naše 2 děti se ve věku kolem 5 let také na smrt ptaly.
|
|
| Berengarie | 
|
(16.6.2015 22:52:09)
Náš pětiletý tohle téma řeší už asi rok, průběžně se k němu vrací. Snažím se odpovídat poctivě a pravdivě, přiměřeně jeho věku, neodvádím pozornost jinam. Tohle téma má samozřejmě i náboženský rozměr, takže si zároveň v sobě ujasňuju spoustu otázek i já sama.
|
| luc. | •
|
(17.6.2015 12:31:13)
Co svou dceru uklidnit tím, ze existuje nebe , ze se všichni jednou potkáte a bude to lepší než na zemi. Její strach tedy není vůbec na místě .
Reinkarnace je nesmysl, my se už dal neprevtelujeme, je to hloupost.
Po smrti na každého čeká soud, a pro ty dobre lidi Bůh připravil nebe ! Věřte tomu.Ze to takhle bude.
Pokud se vám zda, ze už jste někoho jakoby znali, ačkoliv ho vidíte poprvé, je blbost, ze jste byli v minulém životě taky v České republice...na světě máme hodně státu, byt dvakrát reirkarnovan v CR je spise hloupost
|
|
|
| Vendy a dve holky | 
|
(17.6.2015 13:11:14)
Male je pet a ve skole ji rikali o katastrofe v Nepalu.Pak byla uzkostna a rikala, ze chce zustat vzdy mala a nechce byt stara a umrit.Radeji jsem zamlcela, ze neumiraji jen stari.Pak se na me podivala a rika.... ty jsi starsi, tzn. ze umres driv nez ja, zda se, ze ji to uklidnilo, haha.
|
| Jarmilka. | 
|
(18.6.2015 10:10:51)
Vendy 
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)