| Alžběta174 |
 |
(14.10.2017 12:00:41)
Máte problém dělat v životě důležité změny? Myslím tím změna zaměstnání, rozchod a odchody všeho druhu, stěhování aj. Umíte se rozhodovat rychle, konstruktivně a víc se za tím neohlížíte, anebo dlouze zvažujete všechny možnosti a spíše dlouho přešlapujete na místě? Bohužel pro mě v některých oblastech platí spíše ta druhá varianta a strašně mě to štve. Neumím opouštět pro mě zavedený styl a to bohužel i v momentě, kdy už nevyhovuje a spíš je na škodu. Jak se naučit racionálně a rychle se rozhodovat, bez větších emocí? Jak nepouštět k rozhodování různé úzkostné představy. A co vybírání ze dvou možností, kdy každá má různá pro a proti, každým rozhodnutím něco ztratíte, ovšem můžete i něco získat.
Díky A.
|
| SleepWell |
|
(14.10.2017 12:34:41)
vetsina lidi ma problem delat velke zmeny. A cim starsi tim je to horsi. V mladi si clovek nejakou nejistotu neuvedomuje a tim padem nepripousti, zije v predstave, ze vsechno je mozne. Starsi clovek (40+) uz leccos zazil, tak s kazdou zmenou vaha, jestli za to stoji a nebo ne. Ono totiz reseni "nedelat nic" je plnohodnotna varianta ke zvazeni.
Ja velke zmeny nemam rada. Bohuzel muj manzel to ma naopak a kdyz nema dlouho zmenu, tak je s nim k nevydrzeni. Takze zmenam celim neustale.
|
| Ananta | 
|
(14.10.2017 14:26:02)
Záleží na tom jak žiješ, já jsem spíš jako tvůj manžel. Dlouhodobě mě jakýkoliv stereotyp ubijí a změnu potřebuju. Ve 40+ se fakt necítím stará a už vůbec ne usedlá, naopak mám energie na rozdávání, ale to je typem člověka. Kdybych měla děti kolem dvacítky, tak bych fakt nevěděla co dál. Čtyřicet je prostě v dnešní době nic moc věk.
|
|
| Mala Stepka |
|
(14.10.2017 18:14:02)
Ve 40 jsem v jednom roce odesla po 4 letech z prace /na hodinu/, prodala byt a prestehovala se.Rok pred tim rozchod s muzem.Byl to hukot, ale zpetne jsem rada, ze jsem to udelala.Nebyla jsem spokojena, tak jsem sla do zmen.A dnes-po 6 letech bych to udelala zas, kdyby byl duvod
|
|
|
| Lexi. |
|
(14.10.2017 12:35:24)
Mám to jako ty, jsem hrozně nerozhodná, větší změny v životě mě hrozně stresují (a to, kupodivu, i změny k lepšímu). Někdy se stane, že s rozhodnutím otálím tak dlouho, až už je pozdě.
|
| Alžběta174 |
|
(14.10.2017 13:07:35)
Lexi, jo přesně. Ale makám na sobě 
|
|
|
| Slonisko | 
|
(14.10.2017 12:46:01)
Velké změny mi problémy nedělají, dokonce mám pocit, že je jednou za čas potřebuji.
Kromě toho to většinou funguje jako klouzačka - člověk udělá jeden krok, a už to jede
Mnohem větší problém mi dělají malé každodenní změny typu: vstát z postele, obléknout se, někam odejít. Zavřít Rodinu a pustit se do práce
|
|
| Ruth | 
|
(14.10.2017 12:55:14)
Alžběto,
rychle a konstruktivně se rozhodují agenti FBI a to jen v televizi.
To co cítíš, je normální.
Emoce půjdou vždycky za tebou.
Přeskočit malý potůček lze, nedám-li to, budu přeskakovat veliký tok (a může mě to zabít).
Taky jsem to řešila.
Poradit se pomáhá. Občas ti řeknou: to nemá řešení...
I tak lze přežít.
A hodně získat. I to, co by člověka až tak nenapadlo v době rozhodování.
Ale lze a držím ti palce.
|
| Dana | 
|
(14.10.2017 13:01:13)
Když jsem byla hodně mladá a měla udělat nějakou životní změnu, a nebyla jsem si jistá, tak jsem si házela korunou. Kupodivu se to potom často ukázalo jako dobré rozhodnutí. Důležité je také, když se již jednou pro něco rozhodneš, nepřemýšlet o tom, co kdyby... Neotáčet se zpátky a nemeditovat , zda jsem se rozhodla správně nebo ne. Prostě je to tak, a konec.
|
|
| Alžběta174 |
|
(14.10.2017 13:13:39)
Ruth, není od věci do tíživých situací vnést humor . Díky
|
| Ruth |
|
(14.10.2017 13:41:55)
No počkej, Alžběto, humor vnáším jinam.
Ne zde.
Sorry, kdybys tušila, jaké tíživé situace jsem zažila, tak bys mě neshodila takhle ze stolu. Asi nejsme stejná krevní skupina, i tak ti přeji štěstí.
|
| Alžběta174 |
|
(14.10.2017 14:46:10)
Ruth, nic jsem ze stolu neshodila, naopak, tvůj příspěvek mě přišel moc dobrý. A tu první větu jsem vnímala jako drobný humor a díky ní jsem si uvědomila, že není od věci humor do toho lehce vnést (myslím do toho mého motání se v kruhu). Jsem ráda, že jsi napsala právě ty
|
|
|
|
|
| 1kulička | 
|
(14.10.2017 13:40:51)
Nikdy mi to moc nevadilo, změny mám ráda. taky proto, že po pár letech bývám někde jinde třeba osobnostně a díky zkušenostem už třeba vím, že současné bydlení mi nevyhovuje. Jenže dost záleží o co jde a koho všeho svým rozhodnutím ovlivníš. Práce se může týkat jen tebe a tvé spokojenosti, ale pokud jde o jediný příjem rodiny s dětmi, může z toho člověk mít noční můry.
Třeba změny ve vztahu - rozchody, prostě ovlivňují děti i obba partnery, často i další rodinné vztahy, přátelské vztahy.....udělala jsem to až v době, kdy jsem věděla, že to bude snad nejméně bolet a co nejméně bolestivým způsobem a ještě k tomu mi museli rupnout nervy, jinak bych se asi neodhodlala, ale prostě moje tělo se už fyzicky bránilo dalšímu soužití, o kterém jsem věděla 5 let, že nikam nevede, leda tak k mé deprivaci.
|
|
| Cimbur | 
|
(14.10.2017 13:59:54)
Teď nedávno jsem vyslechla přednášku jedné psycholožky a vyplývá z ní, že i tyto vlastnosti jsou z velké části dané. Zatímco někdo se rozhoduje lehce i v zásadních věcech a zpátky se v tom nebabra, někdo s tím má velkou práci a potřebuje silný impuls.
|
| Alžběta174 |
|
(14.10.2017 14:48:10)
Jo jo, taky si to tak myslím. Proto si nemyslím, že by to tak nutné souviselo s věkem, jak píše někdo výše. U mě tedy ne. Ale nějak bych to u sebe přeci jen změnit chtěla. Překáží mi to v životě.
|
|
|
| Pole levandulové | 
|
(14.10.2017 14:00:09)
Zmeny primarne nevyhledavam, ale pokud je potreba, delam rychle a rozhodne i velmi zasadni rozhodnuti. Kdyz se pak pro neco rozhodnu, sve rozhodnuti nezpochybnuji a nelituji. Vetsinou pak vsechno, co puvodne vypadalo spatne, prinese vic kladu, nez bych cekala.
|
|
| Pam-pela | 
|
(14.10.2017 15:04:58)
Podle mne je to charakterově dané, je to prostě taková vlastnost...někdy dělá změny velmi lehce, až třeba úletově, nepromyšleně, někdo je naprostý opak, než by něco zásadního změnil, raději by snad zemřel...je to tedy nadnesené, samozřejmě.
Můžem s tím pracovat, ale nemá cenu třeba vzhlížet k druhým, jak jim to jde...protože my jsme my a musíme pracovat s tím, co máme.
Spíš to chce zkoumat, pokud je to v nějaké oblasti, co je za tím...strach z neznáma, možný pocit ztráty, nemožnost mít všechno pod kontrolou, a pracovat s tímhle...a postupně se z toho vymaňovat.
Tak zas je to věc, která mi v zásadních věcech taky činila problém, zvlášť pokud jsem se měla rozhodnout vyloženě já...bez pocitu "opory" v někom druhém za sebou .
Dodnes nemám zásadní změny ráda...a myslím, že se ze mne někdo, kdo bude změnami přímo nadšen, nikdy nestane...
Nešla bych proti sobě jakoby násilím, ale pokud mám takovou povahu, prostě bych ji svým způsobem akceptovala a nesrovnávala se s druhými. 
|
| SleepWell |
|
(14.10.2017 18:48:48)
taky jsou zmeny, na ktery se clovek pripravuje a sam iniciuje a pak jsou zmeny, ktery prijdou zvenku. Treba kdyz se vyhazovalo 40lidi, zadny z nich nerek "pohoda, najdu praci jinde". Kazdy se tvaril zasmusile pri predstave nasledujici nejistoty. Mozna to zpetne nekteri budou hodnotit jako dobre, ze se nekam posunuli, ale v tu chvili nikdo.
|
|
|
| Marika Letní | 
|
(14.10.2017 16:23:13)
Neumím se rozhodovat v zásadních věcech. Tedy pokud je to jasné, tak ano. Ale zrovna teď jsem delší dobu v situaci kterou chci změnit, ale stále se odsouvá jedna zásadní podmínka, podle které se budu rozhodovat. Někdo by to risknul a nečekal, já na to nemám odvahu.
|
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 | 
|
(14.10.2017 17:47:32)
Já už dneska dost přesně vím, co nechci. Tak tam se rozhoduju snadno. Teď musím ještě zjistit, co chci, resp. jestli to, co chci, vůbec existuje, tam už to tak snadný není. Jinak jsem člověk dost impulzivní, rozhoduju se snadno a pokud už se pro něco rozhodnu, tak už to zpětně neřeším.
|
|
| Karkulína | 
|
(14.10.2017 18:12:46)
Obecně vycházím z toho, že věci, které fungují, se nemají měnit. Proto všechny mé zásadnější životní změny proběhly tehdy, kdy nebylo zbytí. Když jsem (samozřejmě po zralé úvaze) došla k závěru, že mé manželství nefunguje a není perspektiva to zlepšit, rozvedla jsem se. Odstěhovala jsem se se synem do svého rodného města, koupila si byt, syn nastoupil do nové školky. Protože jsem byla přesvědčená, že dělám správně, všechno proběhlo celkem hladce. Horší bylo, když jsem pár let na to dostala výpověď z práce. Přestože jsem si celkem rychle našla novou, nesla jsem to pořád těžce, brala to jako podraz a křivdu. Tato změna hodně bolela...
|
|
| Termix | 
|
(14.10.2017 19:52:41)
Zásadní změny, jako stěhování do jiných zemí, měnit plány a tak, to bylo jednodušší před dětmi. Teď už musím brát ohledy na ně. Nicméně změny mi nevadí a jakmile se rozhodnu, už nikdy nelituju a nezabývám se tím.
|
|
| Půlka psa | 
|
(14.10.2017 20:27:28)
Zvážím poctivě všechny možnosti, hezky si to pročítám a pak se intuitivně rozhodnu pro některou z nich. Nejspíš pro úplně jinou, než která mi předtím racionálně vyšla jako správná. Každopádně to udělám rychle, rázně a neohlížím se. Není to ale ani tak vlastnost, jako spíš to, že se mi ještě v životě nestalo, že bych se rozhodla nějak fatálně špatně. Pane Bože, díky 
|
|
| Blanče | 
|
(14.10.2017 20:54:02)
Schopnost rychlého rozhodování v sobě člověk podle mne buď má nebo nemá. Částečně to lze nacvičit, ale základ člověk v sobě nepředělá. Já jsem pobuch, mám ráda změny, když se nestěhujeme my (a doufám, že už nebudeme, alespoň do doby nemohoucnosti), stěhuju alespoň nábytek a měním účel pokojů. Moje širší rodina kvete z akcí typu "beru si měsíční neplacené volno a zítra jedu trempovat po Evropě" nebo "to druhé auto už fakt potřebujeme" - vyřčeno ve dvě odpoledne a ukončeno autem na dvoře v osm večer, i se závazkem ve formě leasingu na další tři roky, moji nejbližší - manžel a děti - už počítají s tím, že je lepší mne brát vážně i když to, co řeknu zní jako sci fi a manžel, který se raději "veze" bere jako nutný přídavek stěhování piana co půl roku. Jsem strašně vděčná, že mne život zatím vážněji nezkrouhnul a vždycky to nějak dopadne. Výhodou je schopnost rychlé a účinné reakce v okamžiku krize, při havárce, atd. Rozhodnutí udělaných v minulosti nelituju a myšlenky "co by kdyby" nemám. ALE - v mém případě k rychlému rozhodování patří i neovladatelná impulsivnost, kdy pošlu sprostě do temných zákoutí nejvyššího šéfa, protože se zachoval jako hajzl ke kolegyni (zastat se jí bylo OK, forma byla zcela nevhodná a ničemu nepomohla) nebo si dovolím odejít s úsměvem na rtech z jednání, které bylo uspořádáno proto, abych byla exemplárně potrestána před svědky. To jsou případy, kdy bych se raději řadila k těm, které to co říct, či udělat napadne až po akci. Tady trénuju já, ale taky se to dá ovládnout jen do jisté míry. A pak když mi někdo hodně ublíží, nebo po nervovém vypětí, či při špatném zdravotním stavu jdu do protipólu - spím 20 hodin denně, jsem zcela nepoužitelná a apatická. Naštěstí tenhle "reset" trvá většinou tak dva, tři dny a zas jedu na vlně optimismu.
|
| SleepWell |
|
(15.10.2017 8:42:39)
nj, ale tohle jsou dve veci. JEdna je, ze ty se umis rozhodnout a nasledne konat rychle. To je zmena vyvolana tebou a tebou chtena. Pak je ale situace druha, kdy je tve okoli vystaveno "nasilne zmene", zmene zvenku, kterou oni nechteli a museji ji celit.
Prijmout prvni druh zmeny asi opravdu zavisi na cloveku a nalehavosti situace, nekdo premysli rok o novem aute, nekdo to zvladne za odpoledne. I tak si ale myslim, ze to nikdy neni ze dne na den. Ta potreba noveho auta byla urcite patrna uz delsi dobu.
Prijmout druhy typ zmeny je ale narocnejsi. Treba partner prijde s rozvodem, v praci ukonci cinnost a vsechny vyhodi. Zmena je dana a clovek ji musi nejprve akceptovat, zorientovat se a najit reseni..
|
| Kudla2 | 
|
(15.10.2017 8:54:34)
m-007, nad tím jsem taky přemýšlela, že jsou to dvě úplně jiné věci - změna, pro kterou se sama rozhodneš, a změna, kterou za Tebe rozhodne někdo jiný a Ty se musíš jen přizpůsobit.
|
| Blanče |
|
(15.10.2017 13:04:45)
Asi jsem to blbě napsala - to jednání s exemplárním trestem bylo zároveň oznámení, že nebudu dál moci dělat milovanou práci, protože moje místo potřebují jako trafiku pro někoho jiného. Svým chováním jsem sice získala pocit zadostiučení a mělo na ostatní kolegy zcela opačný účinek, než vedení zamýšlelo, ale přišla jsem okamžitě o práci (pokud bych se chovala jinak, zřejmě bych získala jiné místo, resp. dělala bych stejnou práci jako řadový zaměstnanec a placen by byl "šéf" který o práci nic nevěděl a ve dvou lidech jí začíná rozumnět a zvládat teď po dvou letech). Měla bych manévrovací prostor. Vše dopadlo dobře, když jsem spolkla rozčarování, jací mohou být lidi hajzli, jedu dál a dostala jsem se k věcem, na které bych pohlcena bývalou prací prostě neměla kapacitu. Ten krok do neznáma ale proběhl během třiceti vteřin, kdy mi oznámili, že jsem ve výběrku vypsaném na místo, které jsem vybudovala, neuspěla (a s tím, že když budu hodná, můžu možná pracovat na nižší pozici) a okamžikem, kdy jsem řekla, že v tom případě nemám zájem o podpis smlouvy na další období a že přeji novému vedení hodně úspěchů v jejich práci s tím, že know how mají očividně lepší, takže své jim nepředám. Pod adrenalinem jsem ještě ovládlla jednání a vyplivla ještě harmonogram předání jednotlivých věcí a kompetencí, za které jsem byla placena (cca 5 minut nad diářem) a odešla. Nasedla do auta, kousek odjela a až pak se složila. Dnes nelituju ale v tom okamžiku bych si nafackovala - nedovedla jsem si představit, že mám opustit svoje "dítě", neměla jsem záložní plán, bála se budoucnosti.
|
| Blanče |
|
(15.10.2017 13:17:58)
A časově - tohle bylo ve čtvrtek a v pondělí jsem měla první schůzku ohledně nové práce, 7 měsíců jsem dělala jen svůj původní obor (potřebovala jsem se ujistit, že ten, ze kterého mne vyrazili nechci dál dělat z trucu, ale proto, že opravdu chci), dnes už dělám jako volnočasovku aktivity, které mi znemožnili dělat "ve velkém" a pomaličku se snažím, aby mne to, co mne nejvíc baví i uživilo. Resumé pro mne je jedno - už nechci šéfa, hlavně ne šéfa ve státní sféře, kde nerozhodují schopnosti ale politika, dělám na sebe nebo v organizaci, jejíž směřování mohu ovlivnit z pozice zakladatele.
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(15.10.2017 8:53:12)
Blanče,
náhodou to odejití z toho jednání musel být pocit k nezaplacení.
A to s tím šéfem, to bych si přála umět - myslím, že jsou momenty, kdy je mnohem účinnější nezdvořilá forma než zdvořilá, a pokudse zachoval jako haj.zl, tak to je jeden z nich.
|
|
|
| Fren |
|
(14.10.2017 22:01:59)
Tohle rozhodování mi problém nedělá - jak co se týká změny práce(když jsem byla zaměstnanec měnila jsem snad častěji než ponožky),tak kdysi jsem měla jasno i o partnerech,jestli zůstat se stávajícím,otcem mých dětí nebo jít za tím druhým - měla jsem v tom víc než jasno,druhého jsem měla jen pro zábavu aa roptýlení,i když on o společné žití víc než stál.
Prostě,když jsem někde nebo s něčím nespokojena,tak tento stav rozhodně nevydržím dlouho neřešit.
|
|
| Kafe | 
|
(15.10.2017 15:20:33)
Před dětmi se změny dělaly snadno, s dětmi je to téměř nemožné, tedy nějaké větší, třeba se přestěhovat. Práci měním jen v souvislosti s rodičovskými, protože i když mě v práci něco štve, tak zase jiné věci mám ráda, jsem zvyklá na kolegy, přátelím se s nimi, takže zvažuju zvažuju a zvažuju. V jiných věcech jsem impulzivní, jen ty změny zaměstnavatelů mi moc nejdou. Manželovi tedy ještě hůře, ale tomu jde špatně i změna umístění poličky na zdi.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)