Když je duše bolavá

Ahoj...tak i mě to dovedlo až sem,do týhle diskuse,protože člověkse v zoufalství snaží chytnout se čeho se dá,s doufáním,že tam nalezne pomoc....
Mam malé dítě a přítele (je to jeho otec) který se ke mě chová asi tak jako....no řekněme to mírněji....kusu hadru,a to který slouží už jen na utírání bot. Už mě to unavuje.Už mě nebaví neustále se doprošovat o trochu úcty a alespoň nějaké slušné chování.Neváží si ničeho co pro něj dělam,je zlej a arogantní,namyšlenej asi taky....Člověk si vůbec říká,jak s něčim takovým moch vůbec začít žít a mít dítě....to co mi kolikrát řekne tu nebudu ani citovat,protože je mi z toho blivno jen co si na to vzpomenu. Nemam kam jít,nemam někoho jiného(chlapa).
Pouze se mi jeden líbí,ale já se prostě nedokážu odprostit od pocitu,že malýmu nesmim rozbít rodinu,že se nemůže handrkovat od mámy k tátovi...a nadruhou stranu si pak říkam...tak to všechno kvůli tomu budu trpět,aby se na tohle malej koukal to taky nechci!To tim bude trpět i on.A taky pocit,že jinej chlap neni jeho táta ale pro něj cizí mužskej...
Ale přesto se dám charakterizovat jako vteřiňák,kterej to furt lepí aby sme držely pohromadě...ale už toho mam taky dost..kolikrát mam pocit že už sem na kraji sil...moje osobnost je totální zřícenina s podrthlým sebevědomím.Pořád si nechám sr--... na hlavu,a bojím se že nikdy nedokážu odejít,i když by sem měla na obzoru nějakýho chlapa a pak se jednou ve 40 ceti proberu a zjistim že sem si nechala ty nejlepší léta zničit a celej život promrhala s debilem...ale pak už bude pozdě.....nevím proč...snad že člověk doufá že se to změní a že to bude dobrý..že jednou přijde k rozumu...ale tyhle naivní myšlenk nefungujou...taky to vím...

Ten chlap co se mě líbí je ale o 20 let starší... a já nechci udělat další chybu.Nevím jak by ot bylo do budoucnosti...ale nemůžu hned odsud se nastěhovat tam...potřebovala bych svoje útočiště...než by sme se seznámili blíž...ale to prostě nemam...