Re: S nerespektujícími prarodiči pod jednou střechou

Omlouvám se, ještě raz...
Všem diskutujícím děkuji za reakce. Zvláště těm, které s prarodiči bydlí a respektující výchovu praktikují. Zde by mě ještě zajímalo, jakým způsobem zamezíte dítěti, aby nešlo k prarodičům, kdy si zamane. Tedy myslím bez zamykání dveří a pod. Obávám se, že syn by tam běhal stále. Např.u tv by tam mohl sedět celý den,protože děda se také celý den dívá na tv. A když se zlobím a ženu ho ven z obýváku, zlobí se děda(táta) na mě, proč ho tam nenechám, že tam nic špatného není, jen zprávy a pak už hned (za půl hodiny) bude přece večerníček ...

Jak někdo psal, tak já tam nenechávám dítě bez nás, jsem tam celý týden s dětmi (bez manžela, který je v Praze v práci), ale když malou kojím, uspávám atd. je starší s babičkou a hlavně tehdy naslouchám tý hrozný komunikaci a nerespektujícímu jednání. Jinak moje mamka je fajn jako kamarádka, jak jste tu uváděli horory s prarodiči, tak to nemáme, ale přesto nechci, aby mé děti vychovávala s dědou svými despektujícími metodami, resp. ničili mé výchovné snahy. Navíc syn se respektujícímu jednání také učí, takže pokud mi ho mamka během týdne převálcuje klasickým autoritativním způsobem, co zbude ...

Uvádělo se zde, že syn přijde do školky, školy, kde se s ním resp. bavit nebudou... Proto jsem mu vybrala jednu malou montessorku, kde resp. způsob celkem jedou a na ni navazuje i škola ve stejném duchu. Ale myslím si, že nejdůležitější je především, s jakým přístupem se setká doma a hlavně v raném věku...

Pro kritiky respektující metody, kterou nikdy nepraktikovali a knihy, kterou nikdy nečetli: Kdybych neznala RaR a chovala se, jak cítím, tak bych svého milovaného syna třískala od rána do večera anebo mu v jednom kuse nadávala. Jsme s manželem oba totiž dost výbušní a psychicky labilní (pozůstatek výchovy našich rodičů ). Jsem tedy ráda, že metodu RaR oba s manželem známe a snažíme se praktikovat. Věříme, že je fakt dobrá a díky ní mají naše děti šanci na lepší psychiku, než máme my. Respektovat sebe, manžela, děti a dokonce nerespektující rodiče či další lidi, je pro mě tedy hodně těžké, takže doporučuji všem kritikům nejprve vyzkoušet a pak teprve přejít ke kritice...

A na závěr tedy asi zmíním ty důvody stěhování. Jde o důvody racionální i emocionální. Bydlíme v Praze v najatém bytě, za který platíme více jak polovinou manželova nevelkého příjmu, což není udržitelné věčně. Nyní v rámci krize manželovi plat ještě snížili a už jedeme skutečně jen na nákupu potravin a na nic jiného nám nezbývá. Na vlastní byt či dům tedy nemáme. Navíc oboje prarodiče máme na druhých koncích republiky a je náročné jezdit často tak daleko na návštěvu.A když potřebujeme pohlídat, je to ještě náročnější. Navíc nemám žádné sourozence, kteří by mi záviděli ani pomáhali a tak se jednou budu muset o rodiče sama postarat, tzn. bylo by dobré bydlet blízko. A také dům bude jednou můj a tak mi připadá nesmyslné, stavět si úplně jiný někde nedaleko. Navíc v naší vsi nejsou volné stavební parcely. Jo a ty emocionální důvody: ani jeden z nás není Pražák a tak zde zůstat nechceme, já bych se ráda vrátila přímo do rodné vesnice a manžel není proti, dá se říci, že s mými rodiči vychází možná ještě lépe než já . Ale po těch všech radách ohledně nepříjemností se vzájemným bydlením o tom asi ještě pouvažuji. Je fakt, že po týdnu u našich, kde máme jeden pokoj, se strašně ráda vracím do klidu své domácnosti...