Jak přežít přílišnou péči skorotchýně?

Jak už jsem se sem několikrát zmínila, zatím bydlíme s přítelem u jeho rodičů. Teď už se nám teda blýská na lepší časy, zařizujeme si vlastní bydlení, a už se hrozně těším, až to bude.

Přítelova maminka je hrozně hodná ženská, která by pro kohokoliv udělala cokoliv (často zájmy členů své rodiny řadí vysoko nad vlastní zájmy, jen aby pomohla někomu, kdo zrovna potřebuje nebo prostě něco chce). To je nesporně krásná vlastnost, ale poslední dobou mě skorotchýnčina neustálá nevyžadovaná péče začíná čím dál častěji přivádět k šílenství (a se mnou i další členy domácnosti ).

Nechápu, proč prostě nedokáže pochopit, že jak já, přítel a i jeho tatínek jsme DOSPĚLÍ. Že se o sebe dokážeme postarat sami, ale dobře, když chce něco nabídnout - pomoc, koupi něčeho, nachystání večeře... nabídnou se samozřejmě může. Ale když my nepotřebujeme/nechceme a řekneme NE, že ji neustále baví dávat další alternativy a touto přehnanou péčí nás všechny opravdu kolikrát obtěžovat (opravdu si připadnu jako nesvéprávná a mezi nesvéprávnými jedinci, co o sobě nemůžou rozhodovat sami) .

Příklad - večer na přítele:
- chceš nachystat večeři? -NE. - Chleba se sýrem třeba? -Ne, nechci, nemám hlad (=důležitá informace, že nemá hlad). Ale jeho maminka vymýšlí, jestli teda by si nedal třeba hranolky a smažený sýr a když odpoví, že NE, tak maminka vymyslí špagety s omáčkou a dalších x variant, než ji opravdu dojde, že nic nechce. Neberu, že by se zeptala, "hele, jdu nakoupit, chcete něco v krámě" - to je asi slušnost a dělám to i já, ale když nikdo nic nechce, proč to nejde vzít jako fakt?

Varianta s chystáním jídla je samozřejmě kapkou v moři podobných situací. Tato se mi vybavila jako první, protože je to bezkonkurenční vítěz v počtu opakování za den

Nemůžeme jí samozřejmě říct, že její přepečlivá péče nás kolikrát už dusí, ať nás neobtěžuje/že nás obtěžuje (ani jinak naznačit - buď se urazí, nebo stejně nepochopí), protože všichni víme, že to myslí dobře, že je tak moc hodná, až to přehání, jen si to bohužel neuvědomuje.

Asi ani nechci radu, vím, že ji nepředělám, je taková povaha, takže jen doufám v brzké stěhování v rámci zachování duševního zdraví, jen to prostě nechápu.

Proč má člověk potřebu se VNUCOVAT, i když vidí, že o jeho momentální nabídku není zájem?