Jak se postavit k rozporu mezi slovy a skutky u puberťáka?

Nechat být?
Připomínat mu ten rozpor?
Už nevím. Motivace nefunguje. Nedělám to kvůli sobě, myslím si, že v určitém věku a rozumové vyspělosti už je dítě schopné dohlédnout důsledky svých činů, ale mám pocit, že to štve jeho samotného a ráda bych mu pomohla. On si sám o pomoc říká, ale nechová se podle toho.
Podotýkám, že nejde o problémové dítě, spíš naopak.
Příklad - dítě není den ve škole, obává se, že mu bude chybět opakovací hodina při písemce, o které ví předem. Přesto není ochotné věnovat přípravě ani deset minut a den před písemkou je ve stresu, že to "nedá".
Má někdo nějaký tip, který jsem ještě nevyzkoušela?