Re: 4. 12. 1989 - hurá na západ

My hlídání neměli.

Tedy babička (tchýně) slibovala, ale ve výsledku to bylo tak, že na naše výročí nám hlídala kamarádka z druhého konce Prahy, abychom si mohli jít sednout do 10 minut vzdálené restaurace...tchýně v tu dobu bydlela 10 minut od nás...

Hlídat nám začala až tak od dvou let věku nejmladší...vždy v neděli odpoledne, abychom mohli jet v klidu na nákup. Hlídat kvůli naší jakékoliv zábavě nepřipadalo v úvahu.

Pak jsme stopli i ty neděle, bylo to pro nás velmi zatěžující, zavazující, vlastně se nedalo jet nikam na víkend, když jsme museli (tchýně to tak brala) k nim na oběd...Takže jsme pak několik měsíců neměli hlídání vůbec. Moje ségra nemá nikdy čas (a nesnáší nic kolem plínek a nočníků a případných nehod, takže do školního věku si prostě děti nenechá) a rodiče už jsem tehdy neměla....

Po té několikaměsíční stopce si tchýně začala brát holky na týden o prázdninách. Problém byl, že v tu dobu už to těžko snášela ta nejstarší, babička má tendenci všechny řídit a naše nejstarší to nesnese...

Pak taky tchýně naznala, že nezvládne víc jak dvě naráz. Takže nejdříve měla dvě, pak druhé dvě, všechno se to řídilo tím, kdy má čas ona, cokoliv se dost špatně plánovalo. A bez dětí jsme nebyli ani na jeden víkend.

Jo a na dovolenou si tchýně brala vždy jen tu nejstarší. Dokud byly holky malé, tak to nevadilo, ale jak rostly, bylo jim to líto.

Jezdili jsme s dětmi, ale snadné to nebylo. Sehnat ubytování pro šest není úplně jednoduché. V tom je dobrá ta Itálie, je tam poměrně dost domků k pronájmu ne moc daleko od moře a za snesitelnou cenu.

Navíc je každá holka jiná. Jedna miluje hory a chození a skály, další dvě se bojí výšek, další chození nemiluje vůbec, ale hodiny by byla ve vodě. Takže taky nebylo tak snadné plánovat. Když byly malé, nemohlo to být na dlouhou jízdu autem, to se dalo snést jen omezenou dobu, na letadlo nebyly peníze.

Teď, když už platíme vlastně jako za šest dospělých, tak holt necestujeme. Ani v ČR. Nemáme na to . Šetřím už tři roky, co jsme nikde nebyli, ale pořád je to málo. A taky řešíme hlídání koček. Kamarádka, co nám jezdila vždycky hlídat, má zdravotní problémy. A nikdo jiný ochotný není.

Já chci jednou svým dětem hlídat co nejvíce. Ne pořád, ale co nejvíc. Doufám, že k nám vnoučata budou jezdit na prázdniny. Ale s batolaty to moc nevidím...miminka jo, školáky jo...ale to mezi tím moc ne. Tak uvidíme, až na to dojde, jak to bude.