Psychiatrie dospělých

? 12616

Dědičnost nebo velká zátěž  ( 27.9.2002 22:23:26 Jitka Kahounová, 2 děti 7 a 2 roky )  Vážená paní doktorko, snad se mi podaří stručně vyjádřit náš problém, i když je částečně pro dětského psychiatra. Jsem 10 let v invalidním důchodu, poté co se u mě projevila psychická porucha, diagnostikovaná jako schizoafektivní psychoza. Můj stav se však stabilizoval, já se vdala a jsem celkem bez potíží. Užívám neurol, ale přiznám se, že jen když je mi hůř. Máme 2 syny. První byl doslova vymodlený, a asi jsme mu to dávali i najevo, protože si zvykl na život korunního prince.Před dvěma lety dostal bratříčka a mají se ,zdá se, rádi. Starší syn začal chodit do školy a je toho asi na něj moc.Ve škole je rád, ale reaguje nepřiměřeně až hystericky na každou maličkost. Pozorujeme to doma, ze školy se ná¨m ještě nic takového nedoneslo.Pro ilustraci dám příklad: v televizní soutěži prohraje jeho favorit a on začne hystericky plakat, spíš řvát a ten stav je schopen udržet i hodiny.Ráno vstává s pláčem, má-li jít včas spát, opět pláče.Snad je to přirozené, a pro něj uvolňující, ale nás už to opravdu stresuje. Ty situace se odehrávají den co den. Prosím, poraďte jak nejlépe reagovat, když už pláče a jak tomu předejít, když se jedná o základní věci, které se nedají z denního rozvrhu vyškrtnout. Neprojevuje se u něj ranné stadium, mé psychozy? Děkuji za odpověď. jitka kahounová Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12596

Těhotenství  ( 27.9.2002 14:33:01 Hanka )  Dobry den, Velice by mi pomohl Vas nazor, jsem s pritelem 3 roky on se rozvadi,vse je o.k. pral si miminko,ted kdyz jsem otehotnela tak pry jeste chtel rok pockat az si vse vyresi aby to bylo oficialni rekla jsem ze si ho necham vzit a on ze nechce ze si mysli ze kdyz pujdu na potrat tak ho pry opusti je mi 33 let a bude to me prvni dite,zajistena jsem mam vlastni dum.Nevim jestli ale radeji nemam na ten potrat jit .On ma pouze strach aby to vse dobre dopadlo ze uz nechce dalsi rozbite manzelstvi.Taky se boji o praci protoze je cizinec a ted v obdibi povodni prisel o kancelar a temer o vse.Děkuji za odpoved. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12540

Třetí dítě  ( 25.9.2002 11:06:17 Bohdana, dvě dcerky - 12 a 9 let )  Vážená paní doktorko, mám před sebou snad největší rozhodnutí ve svém životě a já nevím, co dělat. Před třemi měsíci jsem kvůli nesnesitelným bolestem hlavy vysadila HA, manžela na to upozornila a přestože si nejsem vědoma žádné chyby, stalo se, že jsem nečekaně otěhotněla. O třetím miminku jsem už dlouho snila, ale jakékoliv mé narážky na toto téma se u manžela nesetkaly se souhlasem. Přestože má děti rád, holkám se odmalička věnuje, jak jen může, třetí dítě nechtěl. Momentálně stojím před rozhodnutím, zda jít na přerušení ( termín mám na příští týden ) nebo si to malé nechat i za tu cenu, že zůstanu na výchovu sama. Už měsíc nespím,brečím kudy chodím a přemýšlím. Když jsem v pondělí viděla na ultrazvuku budoucí miminko a slyšela jeho srdíčko, bylo mi strašně. Na jednu stranu jsem brečela štěstím a na druhou žalem, že to malé se možná nikdy nenarodí. Nevím, jak se dokážu jednou vyrovnat s faktem, že jsem tomu maličkému nedala ani šanci, nevím, jak si to zdůvodním. Kdybych byla nemocná, kdybychom na tom byli finančně špatně, kdybychom neměli byt..........Samé kdyby, ale ani na jedno není kladná odpověď. Neumím se s tím vyrovnat a bojím se, že jakmile přijdu do nemocnice, uteču. Bojím se následků přerušení (především těch psychických) , bojím se reakce manžela,když si to malé nechám,ale ještě víc se bojím nedat tomu maličkému šanci. Holky jsem měla velmi mladá a teď cítím, jak toužím po dalším mateřství, jak to malé miluji již teď a jak moc bych ho chtěla bránit. Kde ale vzít sílu? Obávám se, že obě rozhodnutí změní náš život. Přerušení – asi bych manželovi nikdy nepřestala vyčítat, že mě k tomu donutil, miminko – co když ho manžel nepřijme? Nevím, jak dál. Tak moc mě bolí pohled na šťastné maminky, na každý kočárek a tak moc bych si přála, aby manžel pochopil, že není jednoduché ukončit něco, co je vaší součástí. Vím, že v tomto případě se radit nedá, ale třeba jsem se jen potřebovala někomu vypovídat. S pozdravem Bohdana Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Príbeh pre Bohdanu (Jitka ) Re: Príbeh pre Bohdanu (Andrea Dvořáková a Bára) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12504

Strašně moc chci miminko  ( 22.9.2002 16:15:04 Marketa 28 let vdaná zatím bezdětná )  Dobrý den, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyhle stránky, kde mi jak doufám můžete poradit. Můj problém je následující. S manželem jsem strašně moc dlouho plánovala miminko. Pořád jsem to kvůli podnikání oddalovala. Pak jsem se začala připravovat - musím po pravdě říci až příliš. Dokonce jsem si nechala vystavit svůj kalendář plodných dní od astrologa. Ten mi dal tři termíny. Manžel to bral také vážně, dokonce si vyjednal na "onu dobu plánovaného početí" volno v práci. Můj problém nastal, když dva měsíce před tímhle termínem mi obvodní doktor diagnostikoval depresi. Začala jsem trpět nevyslovitelnou úzkostí a strachem ze smrti, strachem abych otěhotněla, aby to dítě nebylo postižené atd. Beru léky deprex jednu ráno. Pochopila jsem, že už to nemůžu všechno tak do detailů plánovat a že to budu muset nechat příště na náhodě. Po měsíci jsem šla za doktorem, aby mi prášky vysadil, ale dozvěděla jsem se, že je budu muset brát alespoň rok až dva. To byla pro mně velká rána a já se doslova sesypala. Začala jsem mít psychosomatické projevy - například mi dost často bolí na hrudi a mám takové špatné myšlenky. Hodně mi v tom pomáhá manžel, ale můj problém je, že se sama před sebou stydím, že beru prášky na nervy. Paní doktorko, já bych chtěla strašně moc otěhotnět, přeci jenom je mi už 28 let a vím, že to nevyjde hned, jenže musím brát ty léky. Z jedný strany chci být zodpovědná matka a opravdu počít dítě, až budu v pořádku, ale z druhé strany mám v sobě strašný strach, že to třeba nikdy nebude!!! Je to věc, která mi teď v poslední době moc straší, co když už budu muset brát ty léky celý život a nebudu moci mít dítě nikdy? Na mimčo jsem se připravovala skoro tři roky a myslím, že kdybych otěhotněla, tak se mi vše vyřeší a budu klidná a hlavně šťastná. Netroufám si ale ty prášky vysadit a tak už nevím co dál. Třeba v supermarketu jedu s nákupním vozíkem a přistihnu se při myšlence, že vlastně vozím kočárek a strašně se mi to líbí, už bych se chtěla o někoho starat. Myslíte, že jsem blázen, nebo jsou to ty biologické hodiny???? Manžel říká, že prostě chvíli počkáme a až budu o.k. tak to dítě budem mít, jenže já už nechci čekat, ono se řekne chvíli, ale co když to bude rok nebo dva a mně už bude třicet. Omlouvám se,že ten můj dotaz je tak dlouhý, nějak jsem to ze sebe potřebovala dostat. Děkuji Markéta Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12483

Nemůžu cestovat  ( 20.9.2002 12:02:42 Martina Mojková-tříletá dcera )  Co mám dělat když nemůžu cestovat?Vždycky když někam jedu nebo někdy i když jdu se psem mam průjem a někdy se mi i motá hlava.Vyzkoušela jsem i několikatery prášky na nervy.ale nepomáhají.Myslím si že je to ze stresu který jsem poslední rok prožila.Mám dceru se ženatým mužem takže jsem s ní žila sama s mými rodiči.Později se k nám nastěhovala moje stará babička která do mě i mojí dcery pořád rýpala.Pak přišel otec mé dcery se kterým jsme se stále stýkali že se rozvádí aže budem spolu žít.Strašně moc ho miluju ajsem štastná že to tak dopadlo.Jenže jsme se odstěhovali na druhý konec Prahy a tím se moje problémy ještě zhoršily.Dcera teď chodí do školky a na že jsou jí tři roky je strašně moc samostaná.Odpadlo mi strašně moc práce a asi mi to chybí.Přemýšleli jsme i o druhém dítěti.Můžete mi prosí poradit něco abych mohla cestovat aníž by se mi chtělo na velkou?Děkuji. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12457

Krize v manželství  ( 18.9.2002 21:39:10 pepa )  Vážená paní doktorko, potřeboval bych poradit s následujícím problémem: tento můj, nebo spíše náš problém začal asi před čtyřmi roky, kydy manželka změnila zaměstnání.Podle jejich slov, konečně našla zaměstnání, které jí naplňuje spokojeností včetně pracovního kolektivu.Jelikož do té doby neměla na práci štěstí, byl jsem rád a snažil jsem se sí vycházet vstříct, tekže jsem převzal některé úpráce co se týká domácích prací. Žena s kolegy v zaměstnání chodila sportovat, do hospody atd. Vše bylo nějak normální až asi před dvěma roky začala být podrážděná, vyhledávala konfliktní situace a tyto i vyvolávala a začala odmítat sex.Jelikož je žena málomluvná, musel jsem s ní dolovat co se vlastně děje. Tak jsem se dozvěděl, že jsem strašný člověk, nic nedokážu, nedokážu se bavit, atd.Pro mě je skutečně rodina více než zábava. Po tomto jsem manželku přinutil společně navštívit manželskou poradnu, kde odborník doporučil ženě terapie.Vybrala si skupinovou na kterou docházela.Podle jejich slov tam řešili nepodstatné věci.Přestala tam docházet. I přesto se zdálo, že dochází ke zlepšení našeho vztahu.Ale před několika týdny začala být manželka opět podrážděná.Tak jsem se zeptal co se děje a ona mi řekla, že se semnou nemůže milovat, že jí jsou nepříjemné moje dotyky a že jí připadá, jako by se jí dotýkala žena.Jinak, že když nechci sex, tak jí nevadím.A dokonce na mě změnila názor i jako na člověka - k lepšímu.V celém tomto období jsme se milovali.Nikdy jsem na sex nevynucoval.Řekla mi, že když věděla, že se budeme milovat, tak to bylo něco hrozného. Jinak prý na sex chuť má.Podle jejich slov nechce žádný nový vztah navazovat a po celou dobu manželství žádný jiný vztah neměla.Já taky ne.Mě neustále nutí abych si našel jinou ženu. Již několik měsíců na manželce pozoruji neustálou únavu a ospalost. Měla to i před tím, ale teďkom si myslím, že se to stupňuje. Mívá i stavy nevysvětlitelných nálad. Mě je 38 a manželce 37 let. Máme syny 17 a dceru 15 roků.Ženu mám neustále rád a nerad bych jí stratil. Děkuji Pepa S. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12424

Strach z bolesti  ( 17.9.2002 18:25:13 Marcela, bezdětná )  Vážená paní doktorko, moc ráda jsem uvítala Vaši stránku a ráda bych se Vás zeptala na můj životní problém. Je mi 33 let, a konečně jsem pochopila, že dlouhá léta jsem si namlouvala ( a manželovi také), že děti ještě ne, protože je zatím nechci atd. Chci a moc! Ale strach z porodu je pro mě nepřekonatelná překážka. Veškerý svůj volný čas věnuji tomuto problému a získávání informací, kdo mi pomůže, event. kde se "dělají císařské řezy" v takovém případě. Manžel o tom neví, svěřila jsem se gynekoložce, ale její nevěřícný pohled mluvil za vše. Prostě si nevím rady a nechci otěhotnět dřív, dokud nebudu vědět, že můžu přivést dítě na svět bez mučivých bolestí ( vyhla jsem se i tetanovce, před drobným ambulantním zákrokem na ortopedii jsem utekla). Prosím, kam mám zajít a kde mi můžou pomoci? Ani nabízená možnost epidurální analgeze pro mě není přijatelná...prostě to chci zaspat. Vím, že je to zbabělé, ale nemůžu si pomoci. Už ani nechci, aby mi někdo porozuměl, ale moc potřebuji radu, kam a na koho se můžu obrátit a kdo mě nebude přesvědčovat o prospěšnosti přirozeného porodu, ne že bych měla něco proti němu, kdo chce tak rodit, ať rodí, věřte mi, že je to pro mě životní otázka, prosím, můžete mi poradit? Mockrát předem děkuji, Marcela N. Odpověď Vaše zkušenosti: Re: strach z bolesti (Katka) Re: strach z bolesti (Eva) Re: Re: strach z bolesti (Alena) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12236

Psychóza, deprese  ( 4.9.2002 14:30:31 M.H. )  Vážená paní doktorko, syn onemocněl nespecifickou psychózou. Nyní se léčí ambulantně - po hospitalizaci - užívá neuroleptika. Současně bere také antidepresiva (už třetí druh). Přesto trpí depresí a v náznacích mluví i o sebevraždě. Jaké je riziko sebevraždy v těchto případech? (Věk 25 let).Nebyla by místo skupinové terapie vhodná individuální psychoterapie. Dokončuje VŠ a evidentně u něj převládá velká obava, že "život" nezvládne. Děkuji Vám za odpověď. Odpověď Vaše zkušenosti: Neuroleptikum (Roman) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12196

Jsem opravdu blázen?  ( 31.8.2002 21:23:04 Iva Ch. )  Vážená paní doktorko, už jsi opravdu připadám jako blázen. Začnu od začátku a budu se snažit být stručná. Znala a milovala jsem svého prvního přítelem 6 let (z toho 2 roky jsme spolu žili) a pak jsme se vzali. Za půl roku po svatbě jsem otěhotněla. Myslela jsem si že jsme na vrcholu štěstí. Manžel však býval doma pořád méně a méně. Prý se snažil vydělávat peníze, abychom se měli všichni tři dobře. Když se nám narodil zdravý chlapec, manžel chodil domů už jen spát. Peněz nosil sice více, ale moc mi chyběl o syna se vůbec nezajímal. Pak jsem zjistila, že chodí na mou rozvedenou přítelkyní. Začala jsem se s ním o tomto problému bavit, ale jeho odpověď byla jasná: "U tebe zůstanu jem kvůli synovi, ale s ní to neskončím, ona mi v životě dává víc než ty." S tím jsem se nesmířila a podala jsem žádost o rozvod. Vše proběhlo docela v pořádku a hlavně rychle. Nyní jsem již přes rok rozvedená. Nechtěla jsem však zůstat se synkem sama a dala jsem se do hledání lepšího táty a hlavně přítele, protože jsem spíš rodiný typ a nechtěla jsem být stále sama. Našla jsem. Odstěhovali jsem se k němu a máme se všichni moc rádi, prostě rodina jak má být. A co je můj problém? Teď když jsme vlastně v pohodě a nic mi neschází mívám často pocity úskosti a depresí. Užívám Magrilan, který mi docela pomohl. Ale poslední dobou mám s exmanželem věčný problém o půjčování syna a neustále se jen rozčiluji. Minulý týden jsem se úplně složila, nemohla jsem chodit, měla jsem teplotu, brnění rukou, motání hlavy, migrénu. Veškerá lékařská vyšetření byla negativní, nic mi není, podle lékařů jsem naprosto vpořádku. Ale já si to přece nevymýšlím, chci aby synek měl alespoň tu neljepší mámu, když jsem mu nedokázala pravého otce zajistit lepšího. Já vím, že jsem na syna velice vázaná snažím se mu dopřát, trávím s ním všechen čas a on mi to odplácí svou láskou a dovednosti. Můj nový přítel by si nás chtěl vzít a mít ještě miminko, ale já se toho strašně bojí. Mám strach aby nový vztah (ikdyž je úplně jiný než ten první) po svatbě, reps. po narození dítěte neskončil stejně a já budu mít na krku 2 děti. Ale na druhé straně si myslím, že když budu mít druhé dítě(protože já take chci mít víc dětí, děti to je moje láska) tak se přestanu tolik vázat na prvního syna a moje problémy by mohly skončit. Tak ale to je prostě začarovaný kruh. Prosím, jestli to je jen trochu možné poraďte mi. Nerada bych opravdu skončila v psychiatrické lečebně. Moje stavy depresi se zhoršují, bohužel tak, že čím bych mohla být v "novém" životě šťastnější, tím horší stavy mám. JSEM OPRAVDU BLÁZEN? Moc děkuji za odpověď. S pozdravem Iva CH. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 12118

Únava  ( 25.8.2002 17:03:08 Dana )  Vážená paní doktorko, chtela bych se zeptat, zda je možné nějak seriózně prokázat (laboratorně apod.) chronický únavový syndrom, nebo zda se jedná o jednotku, která je diagnostikována ve chvíli, kdy jiná vyšetření nic neukazují. Trpím úzkostnou neurózou a depresí, léčím se, ale žádné zvláštní pokroky (po 3 letech) nepozoruji. Úplně mi chybí fyzická výdrž. Kdyby se jednalo o ch. ú. syndrom, dá se nějak léčit? Mnohokrát děkuji za odpověď. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.