Nana*81 |
|
(1.12.2010 21:05:21) Ahoj depresivní mamky.
Jak řešíte, když si Vaše děti všímají, že jste na tom špatně, to nejde vůbec zamaskovat, ony vycítí všechno. Jak vysvětlit dětem, že ten smutek je nemoc? Můj syn mi řekl: Mamko ty jsi pořád smutná. Já to poznám, vždycky když přijdeš do školky. A já nevím jak mu vysvětlit, že to není tím že by se mi něco konkrétního stalo-. Ale že jsem nemocná. Lidi přece jenom pořád na depresi koukají divně, je to stigma, nechci před ním to slovo vyslovovat, aby to pak nerozkecal v dobrém úmyslu, ale zas mu to chci dobře vysvětlit. Jak top řešíte Vy? Anebo, jak řešíte, když je Vám blbě - myslím Ty mamky s diagnózou deprese - a dítě nechápe, že nemůžete.. ikdyž byste moc chtěly, tak si prostě nemůžete hrát, nebo něco dělat. Nevím jestli se mi depresivní dispozice a rodičovství daří dobře skloubit. Přeju si aby to synka nepoškodilo.
|
Žžena |
|
(1.12.2010 21:11:28) Nano, a "maminka je nemocná" říct nemůžeš? Nemusela bys přece přesně specifikovat název a povahu nemoci. Ale jak správně díš je to nemoc, tak proč to takto neříct i dítěti? Aby hlavně nenabylo pocitu, že je jeho chyba, že maminka s ním neprovozuje to či ono, ale že ji prostě něco bolí (jak říkal tuším Cimický - deprese může bolet víc jak rozvinutá rakovina)... třeba i obrazně.
|
Eileenn |
|
(1.12.2010 21:14:11) Musí to být těžké.. napadlo mě taky říct Maminka je nemocná...ale nebude pak mít dítko o maminku starost?? Nebude se bát?
|
lipoo |
|
(1.12.2010 23:44:30) přesně tak-určitě bych neříkala "maminka je nemocná".Uzkostnější dítě / a hlavně pokud k tomu má dispozice/by se o mamku mohlo začít docela bát.Spíš bych mu vysvětlila,že mi prostě chybí v mozku nějaké "vitamínky",a nějak se proto nemůžeš veselit.
|
|
|
Maryl |
|
(1.12.2010 21:14:36) Nano,děti chápou více než si myslíme.Řekni mu,že jsi nemocná a že ta nemoc spočívá v tom,že je ti často smutno,ale že s ním to nesouvisí ani náhodou.Ono tohle počasí a vůbec tohle období bez slunce tomu taky dvakrát nepomáhá,řekni mu,že občas ti je i lépe a to pak něco podniknete,aby věděl,že ho máš ráda,jděte do bazénu,jeďte do zoo,prostě to,co vás baví,postavte si stavebnici...Držím ti palečky a moc ti rozumím,jsem na tom hodně podobně a ta období se hrozně střídají.
|
|
Nana*81 |
|
(1.12.2010 21:33:59) ahoj, no já mu tak nějak podobně taky říkám. že existuje nemoc, při který člověk nemůže ovládnout smutek, a pak někdy smutek přijde ikdyž se nic nestalo, ale že za to nikdo prostě nemůže. Pak ale jednou se přihodilo, že syn povídá: No, já jsem asi tu nemoc dostal taky, tu nemoc smutku.. nevím co tím myslel, ale najednou mě napadlo, jak to řeší ostatní maminky. Někdy mě napadlo proč on nic neříká když vidí že brečim. Pak mi došlo že proto že se s tím setkává od malička. Takže mu to nepřipadá výjimečný prostě. Když fakt nemůžu ovládnout pláč a důvod to prostě nemá, je to jak když se sepne knoflík, tak nevím jestli se schovat nebo přetvařovat nebo co. A strašně mě mrzí že to to dítě cítí že při pohledu na něj a na celej domov mám doslova fyzický bolesti.
Napíšu teď jako neregistrovaná z jinýho počítače mmch.
Co s tím prostě dělají jiný maminky? Jak může pomoct partner, aby taky neměl pocit že něco udělal blbě.. Nedoporučuje se depresi jít zaspat, takže schovat se do postele není dobrý řešení.
Nechci aby mě syn takhle viděl. Vypadám jak feťačka kterou někdo zbil a vokrad.
Všem děkuju za zkušenosti.
|
Petra, Tobiáš 06, Sebastián 09 |
|
(1.12.2010 22:16:32) nejlepší je říct pravdu, prostě jsi nemocná, děti určitě vycítí, že ti není dobře, ale taky určitě vycítí, že je máš ráda...
jsi pod medikací? je nějaká šance, že ti bude v brzký době líp?
partner to buď pochopí nebo ne, bylo by fajn mít vedle sebe někoho, kdo by tě mohl podpořit, třeba tím, že by sis mohla jít lehnout a odpočinout si, případně se nějak zrelaxovat, ačkoli je to spíš krátkodobá záležitost...
vím jaký to je, nejdůležitější je přečkat tu dobu než začne působit léčba a hlavně nebýt ještě víc v depresi z toho, jak to působí na děti a na partnera, ona sama o sobě je deprese dost děsná, ještě si k tomu přibírat další věci...
držím palce
|
|
|
|
Zd a tři |
|
(1.12.2010 21:26:23) Manžel (chron, těžká deprese) říká, že je mu špatně, že ho bolí hlavička - starší to tak nějak bere (2,5roku). Uvidíme, co bude, až bude starší.
|
|
Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(1.12.2010 21:33:12) Taky říkám, že mi není dobře, nebo že jsem nemocná, třeba že mně bolí srdíčko, břísko, hlavička, dá se cokoliv. I když se snažím si k nim aspoň sednout a "fandit jim", když si hrají. Máš léky?, trochu by ti pomohli. Antidepresiva prvního stupně může předepsat i obvoďák, silnější už psychiatr, po šesti týdnech se ti uleví.
|
|
Vokounka |
|
(1.12.2010 23:05:16) Asi záleží, jak silnou máš zrovna ataku. Já se buď snažila přetvařovat nebo někam zalézt, předat děti někomu a odbýt si to nejhorší tak, aby mně neviděly. Nějaký pud - že děti nesmí tím trpět, mi většinou pomohl, abych se usmívala i když to přímo fyzicky bolelo.Ale je fakt, že člověk jede stejně jenom na půl a je to dost vyčerpávající. Je to těžké být depresivní, když máš kolem sebe děti. Snad nemáš ta těžká pesima celý den plynule. Třeba se snažit naplánovat trochu program podle toho, kdy víš, že ti bývá nejhůř. "Dovolit si hroutit se", když je synek ve školce a když večer usne...a mezitím se vyburcovat k aktivitě. Třeba i pomocí nějakého neurolu apod. Samozřejmě chápu, že v nejtěžší depresi žádných takových výkonů člověk není schopen, ale to snad nejsi, to bys zřejmě nezvládala ani péči o synka ani nic jiného. Moc ti a tvému chlapečkovi držím palce. Jak píšeš, že nevíš, jestli se ti daří skloubit péči o syna, tak naopak ti přeju, aby syn byl pro tebe motorem a dával ti sílu s nemocí bojovat.
|
|
|