ADRIEN |
|
(12.8.2011 21:27:24) Hezký večer všem diskutujícím. Nevěděla jsem, jak přesně položit dotaz, ale snad pochopíte. Mám dvě malé krásné děti, které miluji, k tomu manžela s "tradičními" vlastnostmi (bordelismus, lenost doma pomáhat, ale na druhou stranu se snaží vydělávat a zajistit nás finančně) a jsem na rodičovské. Poslední dobou mě ubíjí to, jak cokoliv doma udělám, je buď zbytečné nebo se to neustále setkává s nespokojeností a odporem. Asi to znáte každá, ale já nevím, jak se s tím vyrovnat, aby mi to bylo, dá se říct putna... Nechce se mi tady vypisovat všechny ty činnosti, které nikdo neocení, ale také činnosti, které jsou nutné, ale stále je děti odmítají akceptovat (oblékání, čištění zubů, jídlo, stříhání nehtů). Mám poslední dobou pocit, že mě prostě ubíjí to, že nejsem oceněná (nemyslím finančně), ale naopak si připadám za tu černou ovci rodiny, co pořád něco nutného vyžaduje po dětech (a to to s těmito činnostmi u nich nepřeháním, jen to nejnutnější) a dělá zbytečnou neoceněnou práci. Dětem se snažím věnovat, ale jakmile začnu dělat něco jiného (vařit či tak), chvíli si spolu hrají, ale za chvíli už po sobě ječí a hádají se. Pokud je zapojím do činnosti, kterou zrovna dělám, poperou se i u ní. Jakmile přijde domů hlava rodiny, ozve se radostné: "Táta...", přitom si s nimi ani nehraje. Ale je za tu osobu, co přijde domů a je čerstvá a nic po nich nechtěla... Nemusím snad vypisovat, že už mi kolikrát ujedou nervy, a jakmile začnou po sobě ječet, zařvu po nich taky či když zase starší neposlechne a pokračuje v nějaké "trestné" činnosti, tak mi také pěkně ujíždí nervy. Přijde mi, že už jsem protivná i manželovi a je docela rád, že může vydělávat bokem (a tudíž nebýt doma).
Poraďte mi, jak to zvládáte vy? Snažím se používat různé způsoby, jak působit na děti (i RaR), ale jak působit na sebe, naučit se ovládat???? Dětem je 5 a skoro 2.
Měla jsem teď 3měsíční pauzu, kdy jsem chodila na praxi do nemocnice a vypadla tak z "všedních" dnů doma a ač to bylo náročné fyzicky, přijde mi, že jsem byla víc v pohodě a hřálo mě na duši, že práci, kterou jsem tam kolem lidí udělala, ocenili a byli za ni rádi (myslím pacienty). Doma je to přesně naopak, vše, co udělám, je buď zbytečné nebo s odporem. A možná tady je problém, že jsem si to tam uvědomila a teď mě to žere? Od nového roku se chystám do práce na 1/2 úvazku, ale do té doby bych nerada na své děti působila coby strašidlo s ječákem.
Je mi jasné, že spoustu toho zažíváme coby mámy "doma" společně, proto ocením radu, jak se ovládáte a vypořádáváte se svou rolí. Ještě jednou dodám, že své děti miluju, nedala bych je ani za nic!
|
vendyna (Janinka + Alenka) |
|
(12.8.2011 21:32:52) A tak já mám dny, kdy se cítím uplně stejně. Fakt pomůže prostě vypadnout a dělat něco jiného.
|
|
Petra | •
|
(12.8.2011 21:35:17) Jsem na tom podobně, holt už jsem 6,5 roku doma.Ale posledni měsíce jsem si našla ZUMBU a to mě dobíjí, jen co přijdu domů už se těším na další hodinu a "to" domácí zlehka přecházím.
|
ADRIEN |
|
(12.8.2011 21:36:48) Zumbu dělám také, už přes rok a půl, také mě to moc dobíjí, ale momentálně jsem bez hlídání a tak nevím, co bude dál (ale ještě tenhle týden jsem byla a stále mi ta hudba zní v uších). Možná i ta vidina, že se na zumbu už nedostanu mě poslední dva dny dostala do těchto pocitů? (Ale asi ne, protivná jsem na střídačku asi už půl roku...).
|
Karolína | •
|
(12.8.2011 21:43:30) válcuje tě stereotyp a máš děti ve vzdorovitém období
to je blbá kombinace, snaž se vymyslet nějaké hobby, které se dá třeba dělat i doma večer a dá ti satisfakci, třeba nějaké tvoření, spousta žen na mateřské s tím začne právě proto, že z toho mají radost, vidí za tím nějaký hmatatelný výsledek, který na rozdíl od vaření a prádla zůstane
|
ADRIEN |
|
(12.8.2011 21:45:41) Díky za tip, to je dobrý nápad.
|
Zuuuza |
|
(12.8.2011 21:52:20) Jo, taky si myslím, že je to dobrý nápad. A taky poslední dobou přemýšlím nad tím, co začnu tvořit.. Kamarádka dělá šperky, další šije, háčkuje, jedna fotí..
|
|
|
|
|
|
Zd a tři |
|
(12.8.2011 21:35:57) Já nastupuju od žíří na den v týdnu... Jsem na tom podobně, jen děti jsou menší.
|
|
minutka |
|
(12.8.2011 21:36:42) Já si myslím, že je to úplná klasika a děti jsou ještě velmi malé na to, aby ocenily Tvoji pečlivost. Já jsem teda coby dítě přišla na tu máminu pečlivost a starostlivost až kousek po pubertě.
Jinak manžel je jiná kapitola, já se po letech manželství rozvádím a už bydlíme s dětmi jinde, ale to je úplně jiná stránka věci.
|
aachje |
|
(12.8.2011 21:43:16) já jsem v manželství velmi tolerantní. zastávám názor...nech žít..občas muži řeknu, že je jak malej kluk. a že mám tři děti a on je někdy čtvrté..víc nic.domácí práce, vaření a vše kolem domu, jsem vzala na svá bedra,jsem doma a muž živí rodinu. jsem konzerva. tradiční způsob života a rozdělení úloh v rodině mi vyhovuje. nechsci být ta, co má doma vousy. s trochou trpělivosti a šarmu to jde..posunout chlapa tam kam je potřeba.
|
|
|
anemon | •
|
(12.8.2011 21:55:33) Moje zkušenost - ve věku dětí 4 roky a 2 x 14 měsíců jsem nastoupila do práce, nejdřív na 1/4 úvazek(6 dvanáctek), po cca 1/2 roku na 8 služeb. Vedla mě k tomu finanční krize, manžel jaksi nebyl (co se týká peněz) upřímný, je dost roztržitý a já to v prvním roce dvojčat přehlížela...
Pracuju tak, že se doma střídáme, ze začátku jsem mu připravovala věci, jídlo... Teď už to zvládne hravě, pomohlo nám to moc, on má tu mateřskou "dovolenou" najednou z jiné perspektivy. Já přijdu na jiné myšleny a to i přes to, že pacienti u nás jsou na vděk malí.
|
|
Markéta a 5 lumpíků |
|
(12.8.2011 21:55:47) Docela ti rozumím, jen s tím rozdílem, že máme děti tři (8, 6 a 3 roky). Jsou chvíle, kdy mám pocit, že cokoliv udělám (uklidím, uvařím apod.), je za 5 minut v čudu, děti udělají opět bordel, jídlo napatlají všude a já můžu začít znova . O tom, že se (jak to na mě působí) 80% času prohádají, pošťuchují se nebo se rovnou úplně perou.. To mi pak taky ujíždí nervy Taky jsem doma už devátý rok Občas mi taky připadá, že na děti jenom řvu a nadávám, protože mě to už vytáčí, když jim 3x řeknu, že si mají to strojení co ze sebe svlečou aspoň narovnat na židli, nebo pověsit na věšák a jim to je úplně šumafu. Prát a žehlit to budu ale zase já!
A co mi pomůže? Většinou změnit vzduch - stačí mi výlet do města, sraz s kamarádkou, prostě aspoň na chvilku (třeba jen jedno odpoledne) vypadnout z toho stereotypu. Podotýkám, že jinak mě to doma baví, vlastně jsem tu spokojenější, než předtím v práci, ale občas je to prostě ubíjející...
Manžel má časově náročnou práci, takže si ho děti moc neužijou, i když on by se jim věnoval víc rád a jim to asi taky chybí..
Pak mám zase stavy, že mě ty domácí práce vlastně baví a jsem ráda za to, že to mám, tak jak to mám
|
|
|