Jak se vyrovnat s nevděčnou a zbytečnou prací?

Hezký večer všem diskutujícím.
Nevěděla jsem, jak přesně položit dotaz, ale snad pochopíte.
Mám dvě malé krásné děti, které miluji, k tomu manžela s "tradičními" vlastnostmi (bordelismus, lenost doma pomáhat, ale na druhou stranu se snaží vydělávat a zajistit nás finančně) a jsem na rodičovské.
Poslední dobou mě ubíjí to, jak cokoliv doma udělám, je buď zbytečné nebo se to neustále setkává s nespokojeností a odporem. Asi to znáte každá, ale já nevím, jak se s tím vyrovnat, aby mi to bylo, dá se říct putna... Nechce se mi tady vypisovat všechny ty činnosti, které nikdo neocení, ale také činnosti, které jsou nutné, ale stále je děti odmítají akceptovat (oblékání, čištění zubů, jídlo, stříhání nehtů).
Mám poslední dobou pocit, že mě prostě ubíjí to, že nejsem oceněná (nemyslím finančně), ale naopak si připadám za tu černou ovci rodiny, co pořád něco nutného vyžaduje po dětech (a to to s těmito činnostmi u nich nepřeháním, jen to nejnutnější) a dělá zbytečnou neoceněnou práci. Dětem se snažím věnovat, ale jakmile začnu dělat něco jiného (vařit či tak), chvíli si spolu hrají, ale za chvíli už po sobě ječí a hádají se. Pokud je zapojím do činnosti, kterou zrovna dělám, poperou se i u ní.
Jakmile přijde domů hlava rodiny, ozve se radostné: "Táta...", přitom si s nimi ani nehraje. Ale je za tu osobu, co přijde domů a je čerstvá a nic po nich nechtěla...
Nemusím snad vypisovat, že už mi kolikrát ujedou nervy, a jakmile začnou po sobě ječet, zařvu po nich taky či když zase starší neposlechne a pokračuje v nějaké "trestné" činnosti, tak mi také pěkně ujíždí nervy.
Přijde mi, že už jsem protivná i manželovi a je docela rád, že může vydělávat bokem (a tudíž nebýt doma).

Poraďte mi, jak to zvládáte vy? Snažím se používat různé způsoby, jak působit na děti (i RaR), ale jak působit na sebe, naučit se ovládat????
Dětem je 5 a skoro 2.

Měla jsem teď 3měsíční pauzu, kdy jsem chodila na praxi do nemocnice a vypadla tak z "všedních" dnů doma a ač to bylo náročné fyzicky, přijde mi, že jsem byla víc v pohodě a hřálo mě na duši, že práci, kterou jsem tam kolem lidí udělala, ocenili a byli za ni rádi (myslím pacienty). Doma je to přesně naopak, vše, co udělám, je buď zbytečné nebo s odporem. A možná tady je problém, že jsem si to tam uvědomila a teď mě to žere? Od nového roku se chystám do práce na 1/2 úvazku, ale do té doby bych nerada na své děti působila coby strašidlo s ječákem.

Je mi jasné, že spoustu toho zažíváme coby mámy "doma" společně, proto ocením radu, jak se ovládáte a vypořádáváte se svou rolí. Ještě jednou dodám, že své děti miluju, nedala bych je ani za nic!