*Niki* |
|
(23.9.2011 15:37:12) Byla jsem nevěrná v bývalém vztahu a to za ty 3 roky dvakrát, se dvěma muži. Tehdy jsem to neustála, příteli to nikdy neřekla, ale musela jsem ze vztahu odejít. Neunesla jsem prostě ten pocit viny.
Je to už dávno a dávno jsem si odpustila. Trvalo to, ne že ne. Zistila jsem, proč jsem to udělala (žádná zkušenost k nám nespadne jen tak z čistého nebe, přivolali jsme si ji či vyrobili), nic jsem si nenalhávala... jen tak si člověk může uvědomit, aby kdyby se dostal do podobné situace později, reagoval prostě jinak. Poučila jsem se z toho a založila nový vztah na otevřenosti a upřímnosti. Věrná jsem.
Opačnou situaci jsem zažila taky, ta se odpouští snadněji.
|
Ecim |
|
(23.9.2011 16:28:55) Niki, můj šestý smysl mi říká, že bych to cítila stejně jako ty. Celkově vzato bývám ke druhým měkčí než sama k sobě. Tvůj příspěvek mi hodně připomíná jednu známou (už je to hodně stará paní), která svoje manželství sice hodnotila jako velmi spokojené, ale manžel jí byl dvakrát nevěrný. Vždy se jim to ale podařilo vyřešit. A ona vzpomínala na to, že se jí během těch let naskytly asi 2 nebo 3 příležitosti manželovi také zahnout (shodou okolností většinou krátce po jeho odhalené nevěře), že měla sice cukání, ale že cítila, že pokud to udělá, tak půjde její manželství do háje. Že prostě nemůže, nebo to skončí velkým průšvihem.
|
*Niki* |
|
(23.9.2011 16:41:08) Ecim, já to ani neberu tak, že jsem k druhým měkčí než k sobě, ale spíš tak, že mám odpovědnost vlastně jen za své chování a jednání. Že když se mi nebude líbit chování toho druhého, můžu se vymezit, můžu z toho vztahu odejít, měnit jeho ale nelze (to může jen on sám, pokud chce). Se sebou ale žít musím i nadále a utéct před sebou nelze
POkud se nejedná o nějaého chronického nevěrníka, nebo pokud už vztah není stejně v koncích, tak nevěrou vždy trpí víc ten, kdo ji páchá... On to je zásah i pro toho druhého, ne že ne, ale ten balvan jde časem shodit, není nutné se pod ním stále hrbit. Shodit ze sebe balvan z vlastní viny či selhání je o dost těžší...
Ale vše jde, když se chce, ale prostě to chce čas a práci na sobě i vztahu. Nebo odchod, není jedna správná cesta, každý si pro sebe volíme, co pokládáme za nejlepší... a ten čas taky každý potřebujeme jinak dlouhý
|
Ecim |
|
(23.9.2011 16:45:27) Niki, já ti rozumím. A ty určitě víš, že jsem věrná mimo jiné i z velmi prozaických a "nízkých" příčin.
|
|
Ecim |
|
(23.9.2011 16:46:06) A koukám, že v některých věcech uvažujeme fakt velmi podobně.
|
|
Líza |
|
(23.9.2011 16:46:13) "nevěrou vždy trpí víc ten, kdo ji páchá" no to je pěkná blbost. Jen si tu počti, kolik lidí nevěrou naprosto netrpí, naopak si ji s chutí užívají.
|
*Niki* |
|
(23.9.2011 17:08:02) Lízo, ta věta nebyla holá, ale souvětí. A začala tím, že pokud se nejedná o chronického nevěrníka nebo pokud už vztah není překonaný (tudíž k sobě lidi nemaj ani nějakou vazbu), pak platí to, co jsem psala. Alespoň já nějak doufám v to, že normálnímu člověku není jedno, když něco páchá, co ubližuje jemu nebo jeho blízkému... A pak si držím ještě jednu naivitu, že většina lidí je normálních
|
Líza |
|
(23.9.2011 17:16:25) No to záleží na definici normy. Skutečně mnoho lidí, kteří se považují za normální, si to bez výčitek užívá.
|
*Niki* |
|
(23.9.2011 18:30:09) Lízo, já věřím, že je takových lidí dost, ale stále si myslím, že to není většina. Že většina v běžném vztahu, kde ulítnou, to neberou jako bezvýznamný sport..
|
Ecim |
|
(23.9.2011 18:58:45) Niki, vidím to také tak.
|
|
|
|
leli |
|
(23.9.2011 19:37:33) Já s tím vlastně souhlasím, ale myslím, že to platí hlavně u prozrazené nevěry, kdy je nevěrník konfrontovaný s bolestí podváděného. Dokud se nic neví a nevěrník si jen odskakuje užít, může si lecos nalhávat, případně omluvit.
|
|
|
|
|
|
|