Pam-pela |
|
(12.3.2013 9:44:38) Určité věci jistě souvisí s nemocí samotnou, některé určité s léky... možné teď jde špatně rozeznat, co je od čeho. Jinak určitá nespokojenost a hledání je podle mě normální v určité životní fázi..prostě mnoho lidí najednou potřebuje přesah z toho úplně fyzického žití někam jinam...jde o to, na jakou stranu se vydá. Já osobně bych aktivně zasáhla do nemoci...jakkoliv, nemám ráda být na něčem závislá, utlumená, bez akce...prostě taky bych nebyla se stavem spokojená a hledala bych východisko. Třeba to myslí tak....
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 9:51:34) Pam-pelo, co myslíš tím - aktivně zasáhnout do nemoci? Četla jsem, že někteří lidé s AD mívají ten problém, že věci neprožívají tak, jak byli dříve zvyklí. Partner ale léky vysadit nemůže.
|
Pam-pela |
|
(12.3.2013 10:10:35) To je prostě podle povahy člověka, někdo věci "snáší", někdo se na nich aktivně podílí...psala jsem o sobě...já se snažím, když to jde, aktivně zasáhnout, nepřežívat. Určitě léky samovolně nevysazovat, to ne, to bych neudělal ani sama, našla bych si někoho, kdo by mi pomohl - nějak jinak, a právě i s těmi léky. Ono to nejde napsat do krátkého příspěvku, aby to bylo správně pochopeno..jen jsem chtěla říct, že chápu partnera, že hledá..a neví vlastně co. Hledá nějaké východisko, a asi i smysl života, svoje dřívější obyčejné žití, prožitky... S AD je opravdu život jiný než bez nich...a je dobré je využít krátkodobě k zvládnutí nezvladatelného úseku života, ale při dlouhodobějším užívání prostě je to prostě problém. Nechci se hádat nebo polemizovat, je to můj úhel pohledu na věc....chybí možná i ta obyčejná radost z obyčejných věcí....ono to působí různě.
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 10:16:16) Pam-pelo, díky za vysvětlení. S tím smyslem života, nebo návratem k původnímu žití máš pravdu. Partner říká, že vše šlo prostě samo, teď to tak není. Do práce chodí bez problémů, běžného rodinného života se taky jakžtakž účastní. Co šlo ale úplně mimo je dům a zahrada... prostě nemá chuť cokoli dělat (hlavně tedy nemáme dům úplně hotový). Já ho tedy do ničeho nenutím, ale občas ho o něco poprosím, protože sama některý věci nezvládnu, ani na všechno nemám energii.
S těma práškama je to těžký. On je asi jen tak nevysadí, komplikuje to ta druhá choroba, díky které má nález na mozku a ty léze můžou (ale nemusí) způsobovat i deprese.
|
Líza |
|
(12.3.2013 10:32:22) Inkognito, píšeš, že partner je vážně nemocný a neví, zda jeho nemoc nepovede k trvalým následkům a invalidizaci. Deprese může zčásti souviset s jeho nemocí biologicky, rozhodně s ní určitě zčásti souvisí i psychologicky, ale někdy je dobré oprostit se na chvíli od pojetí deprese jako nemoci padající bůhvíodkud, a naslouchat tomu člověku, jako by byl zdravý. Dovedu si představit, že bych na jeho místě truchlila po časech, kdy byl život ještě jednoduchý, kdy byl zdravý, kdy bylo snadné se radovat a cítit naději. Proč to píšu - zní mi to, jako by tak trochu oplakával ztracenou bezstarostnost. Ale ta se těžko může vrátit, tvůj manžel čelí vážným věcem a nemá tušení, jak dopadnou. Chápu, že po tomhle sdělení i ty sama cítíš úzkost, ale je to tak, přijdou období, kdy je život prostě těžkej. Antidepresiva můžou člověku pomoct fungovat, nehroutit se, žít dál, i když je to k nežití. Nejsem si ale jista, jestli lze očekávat, že odejmou člověku tíhu jeho vlastního žití, že způsobí, že se bude cítit, jako by byl zdráv, jako by nebyl vážně zdravotně ohrožený, jako by měl budoucnost jasnou a čistou. Možná prochází vyrovnáním se svou nemocí takovou, jaká skutečně je, s tím vším, co mu může vzít. Možná tvoje pocity ohrožení a úzkosti znamenají, že svým způsobem podobným procesem musíš projít taky.
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 10:49:16) Lízo, jj s tím, co píšeš souhlasím, že by to tak mohlo být. Chtěl by, aby vše bylo jako dřív, ale ono není. Někdy mám taky pocit (to tedy on nikdy nevyslovil), že si myslí, že kdyby byl sám (beze mě a dětí), bylo by mu líp. Že asi od něj něco očekáváme, má nějakou odpovědnost...
Asi by měla smysl i nějaká terapie, ne?
|
Líza |
|
(12.3.2013 10:51:32) To bych docela řekla, že terapie by stála za to. Musí to pro něj být těžký. Ona je otázka, jestli to je tak, že by to v jeho očích bylo jednodušší pro něj, být sám, nebo jestli nemůže mít pocit, že vám není/nebude dost platnej, že je ti přítěží... člověku se můžou honit hlavou všelijaký věci, tím spíš, když se mu nálada plácá někde dole v tý depresivní hladině.
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 11:06:13) O té terapii s ním zkusím promluvit... Nemáš tip, kde hledat v Brně a konkrétně třebas jaký typ terapie? Přijde mi, že mu vadí, že když už je mu takhle bídně, že nemůže dělat jen to, co by on sám chtěl. Že to ostatní ho zatěžuje, musí se nějakým způsobem přizpůsobovat chodu rodiny.
|
Líza |
|
(12.3.2013 11:08:23) V Brně bohužel moc nevím, snad se někdo objeví, kdo má zkušenosti.
|
|
Elíláma |
|
(12.3.2013 11:22:37) V Brně je dobrá třeba Skálová, ale mívá plno, každopádně by doporučila někoho kvalitního.
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 11:31:24) Elíí, díky.
|
Elíláma |
|
(12.3.2013 11:43:37) není zač, držte se
|
|
|
|
Ráchel, 3 děti |
|
(12.3.2013 17:55:04) Tu psychoterapii by opravdu potřeboval, zkuste něco najít. Jenom polykat prášky v takovém případě, co popisuješ, asi nepomůže.
|
Inkognita |
|
(12.3.2013 19:25:44) Ráchel, pracuje se na tom Já jsem to už partnerovi říkala, ale on si ke všemu musí dojít postupně sám. I k tomu psychiatrovi mu to chvíli trvalo, nejdřív se nechával léčit obvoďačkou, ale nakonec sám uznal, že to nestačí.
|
Ráchel, 3 děti |
|
(12.3.2013 23:20:21) divím se, že už mu to dávno neporadil jeho psychiatr
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|