Černá kronika |
|
(30.8.2013 13:18:52) Nadpis jsem asi nevystihla, ale chtěla bych se víc dozvědět o tom, jestli je možné, aby umírající silou vůle vydržel při životě z toho důvodu, že cítí, že se potřebuje rozloučit s někým, koho má rád a pak vnitřně uklidněný smířený umře. Měli jsme úmrtí v rodině a pořád o tom přemýšlím, jestli to mohla být náhoda, nebo jestli na tom něco je.
|
Žžena |
|
(30.8.2013 13:23:10) Jo, něco na tom je, mají s tím zkušenost třeba lidi, co s umírajícíma pracujou. Třeba jsem četla článek - rozhovor s lékařkou z Cesty domů. Říkala, že se jim stává, že třeba člověk v terminálním stádiu rakoviny, jehož tělo je fakt na konci sil, se kolikrát takto "udržel" třeba několik dnů/týdnů do doby, než milovaný syn přiletěl z Ameriky... Ale samozřejmě ne vždy se zadaří.
Každopádně to, že psychika dělá hodně a dokáže výrazně ovlivnit kondici tělesné schránky, není žádný tajemství.
|
Černá kronika |
|
(30.8.2013 13:26:02) Jo, to máš pravdu. Psychika dokáže hodně. A co třeba umírající, kteří jsou v kómatu nebo už nevnímají, nebo co mají Alzheimra atd.
|
|
|
Gerberka1 |
|
(30.8.2013 13:28:34) Myslím si, že to nejde.
Banaopak si myslím, že člověk nějak „cítí“, že už se blíží jeho odchod, ale těm okolo to už nemůže říct. Myslím si, že to nějak „ví“, ale neví, jak to říct těm nejbližším.
Tohle se mi přehrává v hlavě mockrát. Maminka zemřela v nemocnici, nikdo jsme tam za ní nechodili kromě taťky, protože ležela na infekčním a my každým dnem mysleli, že ji přeloží na jiné oddělení. Na tom infekčním byly všude cedule, že vstup na vlastní nebezpečí atd. atd…Celý svůj život si budu vyčítat, že jsem tam za ní nešla. Kdybych věděla, že se už nevrátí, šla bych za ní i na minové pole, abych ji ještě před ochodem mohla vidět a rozloučit se s ní. Ale co naplat. To už se nikdy nevrátí.
Jenom jsem s ní krátce mluvila před tím, než ji odvezli a zpětně mi došlo, jak moc mi chtěla říct, že už tu nebude, že už se nevrátí….
|
Žžena |
|
(30.8.2013 13:36:43) Gerberko, tohle, jako všechno, je taky individuální. Jsou těžké situace, jako byla ta vaše, kdy je ta možnost rozloučit se komplikována vnějšími okolnostmi, které nemůžeš ovlivnit. To, že byla maminka na infekčním oddělení, byla překážka, která se těžko překonává
|
|
|
* Liv |
|
(30.8.2013 13:29:01) Přezdívko, to se stává, klidně i u lidí v komatu nebo těžce dementních, je to něco mezi nebem a zemí, ale fakt to vídáme.
|
|
*Dorka* |
|
(30.8.2013 13:34:40) Na mě takhle počkala moje babička. Tedy, nevím, jestli doopravdy, ale já to tak beru. Jsem moc ráda, že jsem se s ní mohla rozloučit.
|
|
Senedra |
|
(30.8.2013 13:35:14) Přezdívko, mluvila jsem s jedním známým lékařém a ten mi tenhle fenomén potvrdil. Třeba říkal, že zažil větší míru úmrtí u starých lidí po vánocích, narozeninách nebo nějakých rodinných oslavách.
|
|
Hr.ouda |
|
(30.8.2013 13:59:47) Dokonce profesionálové říkají, že i těžce dementní lidé mají často před smrtí úplně jasnou chvilkou, a s ty, s nimiž se loučí, v tu chvíli často po mnoha letech "tmy" poznají a smysluplně se rozloučí....
|
* Liv |
|
(30.8.2013 14:13:38) ano, hroudo, je to tak jak píšeš, náhlý "světlý okamžik", pro profesionála známka, že se konec přiblížil
|
Puma |
|
(30.8.2013 17:17:35) Myslím, že si to spíš může myslet okolí, nemocný většinou ví.
|
|
|
Epepe |
|
(30.8.2013 21:08:19) To přece není jen u dementních, hodně lidem se před smrtí uleví. Dlouhodobě ležící vstanou, bolesti se zlepší ...
|
NovákováM |
|
(30.8.2013 21:49:17) Jejdo - to se nějak odborně i jmenuje.. nebo laicky. Jinak děda na nás taky počkal.
|
|
|
|
Černá kronika |
|
(30.8.2013 14:14:17) Babička cca 2 roky žila ve svém světě, nikoho už nepoznávala, ale na všechny se usmívala, nic jí nebolelo, nic jí nechybělo. Poslední měsíc už ležela v LDN. Druhý týden přiletěla její dcera s vnučkama s druhýho konce světa, o týden později já s dětmi. Druhý den po naší návštěvě babička umřela. Už nereagovala, nedokázala mi ani stisknout ruku, jen jedinou reakci měla na můj hlas, že otevřela oči, ale dívala se už mimo mě. Přesto si říkám, že to nemusí být náhoda, ale že se s tetou (její dcerou) a mnou chtěla ještě rozloučit. Měli jsme k sobě hodně blízkou.Ráda bych tomu věřila. Já se jsem se bála, že se s ní už rozloučit nestihnu.
|
|
|