| Ananta | 
 |
(28.11.2013 14:16:52)
Jenom přidám jednu zkušenost s bulimičkou, kamarádka, když jsem se s ní pokusila na tohle téma mluvit, tak se se mnou přestala stýkat, začala hledat výmluvy proč to nejde a postupně jsme se už neviděly vůbec. Už je to pár let zpátky.
|
| annonymka |
|
(28.11.2013 14:30:16)
Z toho mám právě také strach. Snažím se na ni nenaléhat, když přijde na návštěvu, nabízím jí jen neoslazené kafe (nic k jídlu ani na stůl nedávám).
Ta hranice, kdy už to bude vnímat jako nepříjemné, mi přijde dost tenká. Popravdě vůbec netuším, do jaké hloubky rozhovoru se vůbec můžu pustit, aby to nevnímala jako nátlak.
|
| Líza | 
|
(28.11.2013 14:33:49)
No, tady bych si trochu dávala pozor. Můžeš být tak vnímavá a chápavá, až kamarádka umře hlady, hlavně že s ní všichni mluvili tak, aby necítila nátlak.
Můžeš to "přehnat" - ale to je v jejích rukou a jejích očích, co bude považovat za přehnaný, a ona může přestat komunikovat. Nebo s tebou jít.
Pozor na to, aby sis nepředstavovala, že když to budeš dělat "správně", tak ji zachráníš, zatímco když něco "zkazíš", tak ona umře. Není to tak. Není správně a špatně, a lépe se o něco pokusit než se nepokusit o nic a hrát s ní tu hru, kterou s ní hraje i matka.
Jasně že tvrdý nucený a ostrý konfrontace můžou být příliš riskantní. Ale tvářit se, že se nic neděje, jen aby se jí člověk nedotkl, je mnohem riskantnější.
|
| Líza |
|
(28.11.2013 14:35:07)
Když už něco, mluvila bych o svých pocitech - mám o tebe strach. Vím, že si můžeš myslet, že to přeháním, ale zdá se mi, že jsi moc vyhublá a že se to zhoršuje.
Je dobrý připustit si, že se tvoje pomoc nemusí podařit. Aby sis potom nevyčítala, žes nedokázala nemožné.
|
|
| stormer | 
|
(28.11.2013 16:30:44)
Lízo, znám osobu, které "tvrdá, drsná" a hlavně systematická konfrontace způsobila přechod od anorexie k bulímii. Přesto si myslím, že lepší tak, než nic.
|
|
|
| Ananta |
|
(28.11.2013 14:42:58)
Najít ten způsob jak to udělat nejlíp a zůstat autentická je fakt těžký. Já jsem na ni nějak netlačila, ona se o tom prostě nechtěla bavit, chtěla být s lidmi, kteří o tom vůbec neví nebo dokonale dělají že o tom neví, aby si zachovala iluzi normálnosti.
Neudělat nic je asi blbě a co udělat je zas těžké vykoumat. Asi bych něco zkusila, ale nebrala bych si za to takovou zodpovědnost, že bych pak byla zklamaná z výsledku. Záleží jaká je ona, jaká jsi ty, jaké vaše přátelství. Já jsem v takových vztazích celkem otevřená, takže bych ji řekla, že o tom vím, že je dost chytrá na to, aby věděla co se děje a pokud to nezačne řešit, může si zničit život, že ji nabízím pomoc, dala bych ji nějakou literaturu nebo kontakt na odborníka a dodala, že moc doufám, že nám to nenaruší vztahy, že vím, že konečné rozhodnutí co se svým životem udělá je na ní a budu to respektovat.
|
| Pam-pela | 
|
(28.11.2013 14:53:18)
Ananto, tohle, cos psala, je moc důležitý  : "Asi bych něco zkusila, ale nebrala bych si za to takovou zodpovědnost, že bych pak byla zklamaná z výsledku".
Říká se tomu "činnost odpoutaně aktivní" - tedy - udělat to, jak nejlíp umím (a tedy si pak nemohu nic vyčítat, ať to dopadne jak dopadne, dělala jsem to nejlepší, co jsem v té chvíli uměla) a nelpět na výsledku té činnosti.
Mělo by to být teda tak ve všech činnostech, a je to strašně těžký, ale jediný správný.
|
| Ananta |
|
(28.11.2013 15:05:20)
Četla jsem o tom pak nějaké knížky, protože mezi závislými klientkami jsou taky holky s PPP a většinou mají silný deficit "přijetí", vzpomínám si třeba na klientku jejiž matka byla prostitutka... nevím jestli může kamarádka toto bezpodmínečné přijetí suplovat, možná životní partner může být léčivá síla, protože kdo jiný než rodič ti pak tu bezpodmínečnou lásku dá, když to selže v rodině napravuje se to pak těžko, ale jde to, to je asi potřeba vědět a věřit tomu...
|
| annonymka |
|
(28.11.2013 15:08:44)
Tak je pravda, že v té matce asi bude zakopaný pes i tady...prostitutka to sice není, ale je opravdu hodně svérázná (opravdový cvok)
|
|
|
|
|
|
| stormer |
|
(28.11.2013 16:26:50)
Bulimičky jsou trochu jiný level, než anorektičky. Bulimičky většinou nechtějí cokoliv měnit - vnitřně. Anorektičky naproti tomu často svou anorexií vlastně volají o pomoc - podvědomě touží po "odhalení" a záchraně. Ne všechny, pochopitelně. Ale pro některé je anorexie něco jako demonstrativní sebevražda. Tváří v tvář skutečné potenciální smrti mohou couvnout.
Těžko radit, když neznáš příčinu vzniku choroby.
|
| Líza |
|
(28.11.2013 16:36:21)
No, já bych bulimičky od anorektiček neoddělovala. Často je rozdíl jen v čase... anorexie jako začátek, bulimie jako pokračování.
|
| stormer |
|
(28.11.2013 16:43:40)
Ano, ale to je právě ono. V těch různých časových úsecích reagují na odlišné věci. I motivaci vidím odlišnou v závislosti na tom, zda se nachází v anorektické, či bulimické fázi. Anorexie mi připadá nebezpečnější fyzicky - hrozí smrt a bulimie zase psychicky - je zarytější odpor, protože se vlastně "nic neděje".
|
|
|
|
|
a mám to stejně jako diskutující na tebe reagující 
V její náručí
Relaxace s tóny léčivých nástrojůHodonín 
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Relaxace s tóny léčivých nástrojů
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)