| Linda V. | 
 |
(6.7.2014 19:00:20)
A proč Ti to vadí, že je jiná? Myslím, že naprostá většina dětí je jiná než rodiče. Já jsem od matky nepodědila ani tu lásku k přírodě, mám k přírodě určitě bližší vztah než ona Ona se zase naopak denně 4 hodiny na SŠ učila. Já jsem se učila jednou jedinkrát v životě - na ZŠ do fyziky Jo, nejspíš je dokonalejší, ale já jsem taky dobrá
|
| Kafe | 
|
(6.7.2014 19:03:52)
Mně nevadí, že je jiná než já, ale komunikace občas drhne.
|
| Linda V. |
|
(6.7.2014 19:10:30)
Komunikace by mohla drhnout, i kdybys porodila svoji kopii.
|
|
|
| Hanka | •
|
(6.7.2014 19:25:18)
Postupovat od malých věcí k větším, složitějším? U čísel nepředepsat čísla k opisování, ale k "psát přes" (nevím, jak to nazvat)? Nezačít několika čísly, ale po jednom? Neklást příliš vysoké nároky (výsledek, který se jeví děsný tobě, nemusí být děsný objektivně, třeba nemáš dostatečnou představu, co by bylo vzhledem k věku dobré). Ukazovat od začátku postupy, nenechat zkusit samotnou a pak "ne, tohle není dobré". Zkoušet nové věci postupnými drobnými kroky, aby viděla, co se jí daří? Omezit kritiku a nátlak, i když nechtěný, ve stylu "tohle bys měla zvládnout"?
|
| Hanka | •
|
(6.7.2014 19:33:44)
Hele, maargit, to dítě je evidentně ve školce. Tu dvojku (která, mimochodem, není moc lehká) se nemusí naučit jako z písanky, nemusí ji zvládnout ani jako hodně škrábající prvňák. Když jí to zkritizuješ, tak to při své povaze zřejmě nebude zkoušet znovu, a když to nebude zkoušet znovu, tak se to nenaučí líp. Je to prostě krok v učení. Když dítě začíná kreslit postavy a kreslí typické hlavonožce, taky mu nezačneš vykládat, že to je špatně, že mu tam chybí tělo.
|
|
| Marika Letní | 
|
(6.7.2014 22:05:49)
maargit " Ale nejsem s to uznat, že to, co nevypadá ano imylem jako dvojka ve skutečnosti JE dvojka, jen aby byl klid...."
Ale to je přesně ono! Proto tvoje dcera kňourá, že se to nenaučí. Nepřipadá si dobrá v tvém hodnocení, v tvých očích. Holčičku bych oceňovala za snahu a touhu se učit, nikoli za výsledek.
Přece nemusíš říkat, že se jí to bezchybně povedlo a že je to správně napsaná dvojka, ale že ti udělala radost, jak se snažila atd. Prostě ji podporovat a oceňovat bez ohledu na VÝSLEDEK.
Myslím, že v tom to může být. Psala jsi o labilní matce, která tě srážela. Možná máš pod kůží zarytý tento přístup a ani si to neuvědomuješ. 
|
| Monty | 
|
(7.7.2014 13:07:44)
Bohužel za snahu se v životě žádný plusový body nedávají.
Pokud někdo na něco reálně nemá, tak je celkem jasný, že ho nebudu nijak "porovnávat" s těmi, kteří ano; ale ten obrázek je velice výstižný příklad. Když dítě neumí kreslit líp, OK - pokud ano, nevím proč ho oceňovat za odfláknutý výtvor. Souhlasím s Maargitt v tom, že pokud chci někomu něco dát (obrázek paní doktorce), tak bych se k tomu neměl stavět stylem, že odfláknutý nevadí, protože je to devalvace toho "dárku" a podporovat dítě v tomhle mi přijde docela nešťastný.
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 13:12:02)
Monty,
ale právě odfláknutý obrázek k ocenění není, protože tam nebyla ta snaha, ne.
Jinak za snahu se v pracovním procesu body opravdu nedávají, ale v procesu učení to smysl má, protože nikdo se nenaučí všechno hned, je potřeba dítě (o kterém tu mluvíme, ne o dospělém) nějak učit i vytrvalosti a tak. Oceněním snahy to půjde lépe než pravdivým, ale těžce demotivujícím "tohle není dost dobré, vem to ještě jednou/desetkrát/stokrát"
|
|
| Monty |
|
(7.7.2014 13:45:40)
Můj syn se rozhodně nenarodil hotový, ale výchovu formou neustálého chválení za sebemenší blbost jsme nepraktikovali.
|
| Monty |
|
(7.7.2014 14:02:08)
Šuplíku,
já zapomněla, že ty víš všechno nejlíp.
Mmch., ocenit projev "geniality" je něco úplně jiného než chválit za něco, co není ani průměrný a tvářit se, že to geniální je.
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 15:25:11)
Valkýro,
to máš pravdu, s přijetím.
A taky musím říct, že jsem děti vždycky chválila celkem dost (i když za každý prd teda zase ne), ale vždycky upřímně, když mi udělala radost jejich snaha či výsledek jejich úsilí (a teda nikdy jsem nejásala nad každým výtvorem svých dětí). A děti mají, obě, dost silnou vnitřní motivaci; to je ovšem taky dané povahami.
Nikdy jsem si nelámala hlavu s tím, jestli chválím málo / moc / akorát; v tomhle jsem bezděčně kopírovala své rodiče, jak jsem zažila jejich ocenění u sebe i u svojí o dost mladší sestry - protože si myslím, že to fungovalo dobře. Tenhle způsob se v naší rodině s našimi povahami osvědčuje a je dost pravděpodobné, že ho moje děti předají zase o generaci dál. Tyhlety dobré vzory od rodičů jsou pro mě opravdu cenné, protože si pak nemusím pracně probojovávat vlastní cestu jinudy. (A tady je vidět, že lidi docela často špatně hledají správný způsob a míru.)
|
| Monty |
|
(7.7.2014 15:33:25)
Hanko,
mně bylo jako dítěti chválení úplně fuk a dodnes ho nemám ráda.
Přijetí chybět může a chybí, ale chválení chybět vůbec nemusí, to záleží na osobnosti dítěte.
Svoje dítě přijímám takové, jaké je, a myslím, že si je toho vědom a žádný pocit nedostatečného přijetí rozhodně nemá, ale chválení se u nás doma neprovozuje jen tak pro nic za nic a každé ocenění nějakého dílčího úspěchu nebo něčeho, co opravdu pokládáme za dobré je spojené s doporučením další práce, přemýšlení, naznačení směru. Samoúčelné "padání na prdel" opravdu nepěstujeme.
Vcelku se to osvědčuje, protože syn si už řadu let sám o kritiku říká a nejen doma, bere to jako přirozenou součást vývoje a užitečnou zpětnou vazbu.
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(7.7.2014 15:16:25)
"...takže ty myslíš, že chválit dítě za něco, co mu bylo dáno do vínku (ať již bohem nebo přírodou nebo geny) a co mu jde zcela samozřejmě bez jakéhokoliv vlastního úsilí tj. "projev geniality", je OK.
ale chválit dítě nijak výrazně nenadané za to, že se snaží, i když ani při velké snaze nedosáhne takového výsledku jako dítě nadané - to není OK?"
Šuplíku,
ne, to si opravdu nemyslím.
Do vínku ti může být dáno ledasco, ale pokud s tím nebudeš pracovat, dopadneš stejně jako ten, kdo tu danou věc "nedostal" vůbec. Ono se říká, že úspěch je 10% talentu a 90% práce, a i když bych ta čísla upravila a přidala k nim ještě koeficient štěstí, obecně to zkrátka platí.
Bez úsilí nedokážeš nic nebo alespoň nic smysluplného.
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 14:01:25)
Monty,
jako obvykle převracíš to, co jiní píší. O neustálém chválení za sebemenší blbost tu nikdo nemluví. Ani pochvalu za odfláknutý obrázek tu nikdo nedoporučoval.
Kromě toho je každé dítě jiné. Moji starší dceru, která dělala všechno šíleně pečlivě, nebylo ani v pěti nijak moc třeba povzbuzovat v mezikrocích. Mojí mladší, která chce mít všechno hned, je ještě teď (ve čtrnácti) občas dobré připomenout, že v něčem, co jí nejde hned, udělala pokrok od minula a vložené úsilí se postupně vyplácí (typicky jsou to nové skladby na klavír, první dny jsou vždycky o moje i její nervy )
|
| Monty |
|
(7.7.2014 14:05:27)
Hanko,
já první příspěvek psala jako reakci na tohle:
"Holčičku bych oceňovala za snahu a touhu se učit, nikoli za výsledek."
Chválení za snahu je pro mne chválení za nic, i když samozřejmě hodně záleží na konkrétní podobě té snahy. Když se třeba dítě pokusí samo udělat míchaný vajíčka k snídani a spálí je, nebudu ho chválit, ani oceňovat snahu, maximálně můžu konstatovat, že je milý, že chtěl udělat ostatním jídlo, ale tu samotnou SNAHU ve vztahu k tomu výsledku fakt ne.
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 14:12:27)
Monty,
nechce se mi dohledávat kontext, už proto, že s tím výrokem dost souhlasím. Záleží totiž, co chceš to dítě naučit.
Pokud jde primárně o to, aby se naučilo psát číslici 2, tak za snahu chválit nemusíš (ačkoliv já bych to u dítěte, kterému se nedaří a snaží se, udělala, v kombinaci s relativním oceněním typu "vidíš, tahle poslední dvojka už je lepší než ty první" - pokud by teda byla alespoň o něco lepší - jinak bych dítě povzbuzovala ve smyslu, že to půjde s procvičováním).
Pokud jde primárně o to, aby se dítě naučilo vytrvat, i když se nedaří, tak je oceňování snahy a poukazování i na drobné pokroky, třebaže ne objektivně dobrý výsledek, podle mě dost důležité a funkční.
|
| Monty |
|
(7.7.2014 14:20:20)
Hanko,
mám holt jinou zkušenost, a hlavně - pokud dítě naučíš na "chválení", je to určitá forma podmíněného reflexu. Problém je ale v tom, že já osobně nechci, aby dítě něco dělalo pro odměnu (byť slovní) nebo proto, abych měla já radost.
Ona vnější motivace nikdy není a nebude tak silná jako vnitřní - a jakmile potřebuješ tu "berličku", už to nejde tak úplně "z tebe".
Pokud dítě samo nechce umět psát dvojku (nebo dělat cokoli jiného), ale bude vědět, že za napsanou dvojku přijde odměna, vytvoří se u něj návyk, který já osobně pokládám za špatný, protože jednou přijde střet s realitou a čím je ten náraz tvrdší, tím horší může mít následky.
Neříkám tím, že se má dítě "shazovat" nebo "dehonestovat", to je druhý extrém a také škodlivý.
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 14:31:41)
Monty,
no, tady se neshodneme. Podle mě k vnitřní motivaci dítě dorůstá. Jistě, dítě je přirozeně zvídavé a je třeba dát mu k tomu prostor, ale ocenění patří k učení, obzvlášť u věcí, které dítěti předkládáme k učení my (uzávám, že psaní číslic ze zakladatelčina příkladu byl nápad dítěte, ale na druhou stranu zakladatelka chce dítě naučit netřísknout hned s něčím, co se nepovede napoprvé, a odvážit se činností i s rizikem neúspěchu).
A tedy, musím přiznat, že mě pochvala / drobné ocenění potěší dodnes. I stručné "děkuji, bylo to dobré" po uvařeném obědě zahřeje (ačkoliv jistě nevařím proto, abych byla pochválena, to bych se na to vážně vykašlala )
|
| Monty |
|
(7.7.2014 14:36:14)
Hanko,
jasně že k ní dorůstá, kojenec je motivován max. tak jíst.
Otázka je jak to dorůstání ovlivní rodič svým postojem.
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 14:58:24)
No, neoceněním snahy či nedokonalých výsledků můžeš taky vychovat dítě, které pro jistotu nebude dělat nic, protože je to stejně marné a navíc kdo nic nedělá, nic nezkazí.
|
|
|
|
| Dream | 
|
(7.7.2014 15:53:55)
Vidíš, Monty, a já myslela, že zrovna ty děláš to, co děláš, primárně kvůli výdělku, jinak bys raději dělala něco jiného...to nebude o vnitřní motivaci, že....takže ve škole se tvoje dítě věnuje pouze tomu, co ho vnitřně zajímá, v ostatních oblastech zůstane nedotčen. Možná mu to pak jednou bude v životě chybět. Nikdo nedělá v životě pouze věci z vnitřního přesvědčení a vnitřní motivace. Jsou kroky, které děláme pro tu motivaci vnější. Všichni. Ani ty nebudeš výjimka.
Každé dítě je jiné a některé potřebuje pochvalu tam, kde jiné ne. Není jednotný model pro všechny děti, je to velice individuální.
|
| Monty |
|
(7.7.2014 15:54:54)
Dream,
pro tebe jsou peníze malá vnitřní motivace?
Pro mne teda ne, to se přiznám. Já mám peníze hodně ráda.
|
| Dream |
|
(7.7.2014 16:14:32)
Já je považuju za vnější motivaci. Sice je mám taky ráda, nicméně svoji práci dělám kvůli motivaci vnitřní a tou je výsledek mojí činnosti pro druhé. Asi bych jinak dělala něco více lukrativního. Pro peníze svoji práci nedělám. Ale nevidím nic špatného na tom, pokud někdo ano. Jen je pak legrační číst, že dítě by nemělo být hnáno vnější motivací, což odměna nebo trest je (a výplata u dospělého rozhodně také). Je to takove protiřečení. Já nevidím nic špatného na tom, pokud je dítě motivováno k výkonu pochvalou, odměnou apod. Ty jsi psala, že to je špatně. Trochu pak nevím, proč bychom měli některé věci dělat (a děti také). Vnitřní motivace je super věc, ale pochybuji, že děláš všechno jen z vnitřní motivace. Možná ovšem jen zaměňuješ pojmy.
|
| Monty |
|
(7.7.2014 16:17:53)
Dream,
spíš pokládám za vnitřní motivaci něco jiného.
Všechno, co chci já sám/sama je pro mne vnitřní motivace.
|
| Dream |
|
(7.7.2014 16:46:27)
Tak to potom ok, chapu.
|
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 17:34:00)
Teď ti, Monty, vážně nerozumím.
Peníze jsou pro tebe vnitřní motivace k práci - jako něco, co chceš ty sama?
Motivovala bys tedy svého syna penězi, případně nějakou věcí / encyklopedií / zážitkem, kterou chce on sám, aby se třeba učil?
A takovou motivaci učit se bys označila jako vnitřní?
|
| Monty |
|
(8.7.2014 10:35:01)
Hanko,
to si asi nerozumíme.
Motivace u dítěte, které má rádo peníze by měla vypadat tak, že pro ty peníze, které v budoucnu bude moci získat vyvine nějakou snahu - ale ne tak, že mu to dá rodič, protože dětství je relativně krátká doba a v dospělosti by pak koukalo jako tele, že rodič dávat přestal a musí se snažit sám. Já nejsem jeho zaměstnavatel ani zákazník, abych mu platila za práci.
|
| Hanka | •
|
(8.7.2014 12:46:12)
Monty,
aha, takže třeba dvanáctileté dítě bude systematicky pracovat ve škole, aby jednou - za dalších dvanáct let, v nejlepším případě, což je dnes tak zhruba nejčasnější konec VŠ - dobře vydělávalo. Což je vnitřní motivace pro takovéto dítě vhodná. Zatímco ty jako dospělá dostáváš svou odměnu za práci podstatně dřív, dítěti ji napřeš za dobu mnohonásobně delší? Nebo bys byla ochotná pracovat na něčem systematicky bez různých meziodměn tak dlouho, jak jsi naživu, s tím, že odměnu sklidíš potom? Čili třeba 35 let?
Já tedy ne.
A to si tu motivaci u dvanáctiletého už aspoň umím představit, osmileté dítě se vidinou něčeho v dospělosti k dlouhodobé systematické práci (což studium je) namotivuje velmi těžko.
U svých dětí dělám obojí - průběžné odměny, krátkodobé i dlouhodobější motivace (mé děti tedy nechtějí primárně vydělávat, ale dělat, co je baví, to je jejich vnitřní motivace, ale to má každý člověk jinak; někdy je vnitřní motivace taky "není zbytí, když už to musím dělat, ať je to udělané aspoň pořádně")
|
| Monty |
|
(8.7.2014 13:09:18)
Hanko,
no, řekněme že životní standard, který dítě má, neberu jako "odměnu", ale jako věc ke zvážení - chci žít takhle, až budu dospělý, nebo nechci? Líbí se mi to nebo ne? Pokud ano, měl bych se snažit toho dosáhnout, pokud ne, tak to můžu buď ignorovat nebo naopak překonat.
|
| Hanka | •
|
(8.7.2014 20:03:24)
Každý jsme jiný, ale dětí, které jsou takto SCHOPNÉ uvažovat na základní škole, je opravdu výrazná menšina.
|
| Hanka | •
|
(8.7.2014 20:06:11)
Tedy myslela jsem na ty dvanáctileté, v patnácti už je to asi lepší, ale teenageři mají zase jiné starosti - jak přežít vlastní dospívání - a vize z jejich hlediska vzdálené budoucnosti nebývá moc motivační.
|
|
| Monty |
|
(9.7.2014 15:29:23)
Hanko,
no, já k tomu vedu syna odmalička; kdybych to nedělala, tak by tak třeba taky sám od sebe neuvažoval.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(7.7.2014 14:33:32)
Valkýro,
tvou matku by měli pověsit do průvanu. Jelikož asi nemá koule, tak za uši.
|
|
| Citronove koliesko | 
|
(7.7.2014 16:09:17)
Jj, Valkýra, tvoja matka to je ten typ človeka, pri ktorom sa ani "postaviť nevieš poriadne". 
|
|
|
|
|
To si nevybereš.
V její náručí
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)