x x |
|
(4.1.2017 9:46:59) Moje děti jsou relativně tichý, když to srovnám s tím, co k nám chodí za děti na návštěvy. Je fakt, že takové věci jako dupání, skákání a tak se v domě neřeší, v bytě se to řešilo. Ale celkově hlučnost je spíš věcí vrozenou - povahový rys. Mě hluční lidí včetně děti strašně rozčilují, staví se mi chlupy hrůzou, nemám to ráda. Nemám ráda ani lidi, kteří nahlas mluví když to není nutné.
|
Tečka. |
|
(4.1.2017 10:31:17) Souhlasím, že je to dáno povahou dítěte. Z jednoho hnízda máme různé děti - nepřirozeně tiché, "běžně" hlučné i jedno neuvěřitelně hlučné dítě, je to náš malý strýček Pepin Velmi hlasitě nejen mluví (ještě k tomu pořád ), ale doslova jej baví i jen tak si zakříčet Je tedy schopen šeptat, když je to nutné (mluvit potichu prostě neumí), ale je to pro něj utrpení a nevydrží dlouho. Jako dítě jsem byla hodně tichá, a i si pamatuji, že veškerý dětský hluk kolem paneláku, kde jsme bydleli, pocházel z venku, zevnitř nikdy. Bydlíme v domě, bydleli jsme v bytě, a určitě už nemám potřebu děti tolik tišit a klidnit, není důvod. Asi je i důležité, jak vnímají rodiče hluk - vím, že já jsem extrémně tolerantní k dětskému křiku, je to velmi praktické a při práci s dětmi k nezaplacení Na druhou stranu mě rozčiluje, jak pořád všichni kolem mě všechny děti okřikují.
|
|
|