| Irmi | 
 |
(13.7.2018 8:17:38)
Nezvládám to. V práci sedím a hledím, neschopna jakékoliv koncepční práce (úředničina, nová pozice, čekají se ode mě výsledky). Co jsem dřív dávala levou zadní buď nedokážu vůbec, nebo mi to děsně trvá...
Doma jsem na tom podobně, zatím jsem nebyla schopná ani uklidit jeho věci, natož se jich zbavit... ještě jsem ani nevybalila toaletní tašku z nemocnice, nevyprala poslední košili, v níž tam odjel, je v ní jeho vůně.... na věšáku visí bundy, v botníku čekají boty... špajska je plná nutridrinků, ve skříňce v kuchyni jsou všechny léky, i nenačaté, má aktivní mobil.... mám pocit, že to prostě nedokážu, vím, že je to iracionální, že ho tím nevrátím, ale pokud jsou ty věci doma, je to míň definitivní, nebo jak to říct...
Dcera (18) to má jinak (je celá po něm), ta by problém neměla, všeho se zbavit, odvézt, vyhodit.... já to nedokážu... V tomhle jsme se doplňovali, vyvažovali.... já jsem schraňující, on vyhazovací, vždy jsme dospěli k nějakému kompromisu...
Kamarádky mi radí různě - někdo, abych na sebe netlačila a počkala, až budu mít sílu to udělat (je to 6 týdnů), jiný zase radí udělat radikální řez, přestěhovat nábytek, jinak vše uspořádat...
Pořád jsem myslela, že to zvládnu bez AD, ale mám paradoxně pocit, že čím je to delší dobu, tím je to horší...
Nevím, co a jak dál...
|
| K_at |
|
(13.7.2018 8:20:56)
Proboha, co po sobe chces? Vzdyt je to chvilku!!!! Zustan doma, at uz s leky, nebo bez nich. Ale nekdo by te mel asi mit v peci. A vyklizeni veci - az se TY budes na to citit. Bud na sebe hodna!!!!!
|
|
| Persepolis | 
|
(13.7.2018 8:35:36)
Irmi, nespěchej na sebe tolik, 6 týdnů je strašně krátká doba.
|
|
| Persepolis |
|
(13.7.2018 8:40:42)
A je normální, že teď je to horší. Pominul ten počáteční šok, přichází období zármutku, kdy to na tebe doléhá naplno.
|
|
| Vítr z hor | 
|
(13.7.2018 8:45:37)
Ted teprve prichazi doba, kdy se to muze inzhorsovat, uvedomujes si, co se stalo, driv jsi jela na automat. Jestli to uz ted nedavas, radeji zajdi za odbornikem, nech si pomoci. Na vyklizeni je dost casu, nespechej na sebe, prijde to samo.
|
|
| TaJ | 
|
(13.7.2018 9:20:50)
Mandelinko, když tohle má každý jinak...já si třeba říkám taky, že bych to udělala jako ty, ale jak bych to pak udělala opravdu, to nevím, třeba bych se na to taky necítila....a moje mamka, když umřel táta, tak taky nedokázala ty věci hned vyklízet, i když ho tam všude viděla, tak právě proto, že to byly věci, které on měl rád, které s ním byly spojené...začala to postupně dávat pryč až po řadě měsíců...bylo vidět, že pak už na to byla připravená...první týdny se cítila bídně a nakonec šla k praktické, ta jí dala AD a navíc si ji pravidelně zvala (ze začátku třeba jednou týdně, nebo i častěji, mohla tam zajít kdykoli) - měla nějaký psychoterapeutický výcvik, takže si s ní vždycky klidně půl hodiny povídala, mohla s ní probrat cokoli...
|
| fifa3 + jeden kousek | 
|
(13.7.2018 12:19:14)
Úplně stejná zkušenost s mojí maminkou po smrti tatínka. Byla schopná se všech věcí začít zbavovat až po pár měsících, nejprve rozdávala, co by se komu hodilo, pak to vzala radikálně a uklidila - a ne všechno, byli spolu dlouho, není účelem se zbavit všech připomínek blízkého člověka, já třeba teď nosím tatínkovy hodinky, mám je moc ráda a nevyměnila bych je za žádné jiné.
Buď na sebe hodná, dej si čas a nech si ulevit AD - dnes jsou i slabé, které tě rozhodně nevygumují, jen se ti uleví a budeš schopná fungovat (protože v práci ti asi čas na truchlení nedají) - hlavně v té práci ti to pomůže (osobní zkušenost, deprese sice z jiných důvodů, ale bez AD by mne vyhodili...).
A do ničeho se nenuť, ani dcerou - myslí to dobře, ale je jiná povaha. Ale nech se třeba jí vytáhnout (třeba později) někam do jiného prostředí, dovolenou, to taky pomůže. Já jsem měla mamku skoro měsíc u sebe - pookřála, sama pak přišla, že už se chce vrátit domů.
Nebude to hned - i já, a to jsem docela tvrďák, jsem se cítila lépe až tak po roce, jinak jsem brečela při každí připomínce tatínka.
Upřímnou soustrast
|
|
|
| libik | 
|
(13.7.2018 10:23:28)
Mandelinko, já jsem se nastěhovala do manželova županu a budu v něm, dokud ho neroztrhám, tam nechceš vlastně zapomenout, potřebuješ se s tím vyrovnat a žít v tom.
|
| P.T. Cruiser | 
|
(13.7.2018 10:34:59)
Mám to stejně jako Libik, už šest let.
|
| libik |
|
(13.7.2018 10:48:35)
P.T. Cruiser, jaké je to po takové době?
|
| P.T. Cruiser |
|
(13.7.2018 12:02:38)
Jako po amputaci, chodili jsme spolu od gymplu. Kus tě chybí.
|
|
| Hanka000 | 
|
(14.7.2018 12:53:19)
Já už 8let, a pořád to moc bolí
|
|
|
|
| TaJ |
|
(13.7.2018 10:56:16)
Libiku, moje mamka určitě tak dva roky spala s taťkovou čepicí, kterou hrozně rád nosil, byl to takový kulíšek...později ho dávala vedle, na jeho polštář...a věci ze začátku dát pryč nechtěla, necítila se na to, měla by prý pocit, že jen tak vyhodí všechno, co měl rád...a fakt myslím, že tím, že člověk ty věci vyhodí, si nepomůže od té "prázdnoty", naopak mamka pak když něco vyhazovala, tak občas měla takový pocit provinilosti, že vyhazuje věci, které on měl rád....později to probírala, dost toho dala pryč, něco si nechala...ale to až v podstatě tak po roce, možná i dvou... Jinak ona měla svým způsobem "výhodu", že nechodila do práce, takže se po ní nepožadovalo nějak v práci fungovat, ale o to to bylo možná na druhou stranu horší, že byla doma, kde bylo prázdno...bojovala s tím tak, že vyrážela každý den někam ven, ze začátku na místa, která měli oba rádi, kam spolu chodívali...časem začala chodit právě tam, kam s ní taťka chodit nechtěl a ona si to kvůli němu odepřela...to potom zase měla pocit provinilosti, že ho tím "zrazuje", že si tak užívá něco, co předtím nemohla...každopádně tenkrát si začala psát deník ze svých procházek a akcí a dělá to doteď - táta není už 10 let...jako chybí jí pořád, ale už to není takové, jako to bylo na začátku, kdy pořád mluvila o tom, že by chtěla nejraději "za ním"...
|
| libik |
|
(13.7.2018 11:06:35)
Taj, to zrazování znám.
Pak jsou vdoví úlitby typu : "bez tebe už nikdy nebo na tvou počest nikdy"
Já mám dvě
1) Nikdy nevlezu do IKEA
2) Nikdy už nebudu (pro nikoho) pořádat grilovačku a péct žloutkové věnečky
Je to trochu pošetilé, ale je to součást vyrovnávání se se situací
|
| TaJ |
|
(13.7.2018 11:22:42)
Libiku, tohle mamka myslím taky měla s jednou nebo dvěma věcmi, že tam prostě nemohla bez něj...ale časem to taky překonala a chodí tam normálně i sama...
|
|
|
|
| libik |
|
(13.7.2018 11:22:53)
Mandelinko, předpokládám, že když nechceš mít věci na očích, aby ti "nepřipomínaly", chceš "zapomenout"
|
| TaJ |
|
(13.7.2018 11:26:25)
Libiku, tak já asi chápu, jak to Mandelinka myslela...ono chtít zapomenout a nechtít si pořád připomínat je přece jen rozdíl...ale člověka to stejně na něčem dožene, i když ty věci všechny odklidí, tak vždycky se něco najde - pořad v televizi, na který koukali spolu, nebo cokoli jiného...a stejně v tom člověk zase lítá...
|
|
| P.T. Cruiser |
|
(13.7.2018 12:07:19)
Jenže i k té nejzákladnější probírce musíš mít sílu, sama, bez rad okolí.
|
|
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)