| angrešt |
 |
(19.1.2020 19:52:34)
Chráněné bydlení jako sousedství by mi nevadilo ani v nejmenším, spíš by mi to přišlo jako sousedství velmi příjemné :)
Sousedé, kteří by podobné petice psali, by mi a priori nevadili také, je pro mě pochopitelný i lidský strach.
Dva z mých přátel se závažným postižením (nikoli tedy v jejich případě mentálním, ale vrozeným fyzickým, a to velmi nápadným) jsou vůči mě hodně otevření a o tom, jak jsou vnímáni a ne/přijímáni "zdravou společností" a jak oni sami vnímají různá odmítnutí a negativní postoje, si docela povídáme. A sama to občas druhotně zažívám, když jsem s nimi někde venku. Oba projevují velké pochopení pro odmítavé jednání lidí kolem, které je často vedeno strachem, jak strachem z linakosti, ze "zohyzdění" jako takového, tak ještě častěji strachem z vlastní reakce na "zohyzdění" jiného člověka... Je to docela těžké pro obě strany.
Když jsem zaváděla studentské projekty pro mediky právě na tato témata, byla jsem docela překvapená, jak ani pro lidi, pro které jsou po biologické stránce různé druhy postižení známé a srozumitelné, nejsou na druhé straně vůbec známé a srozumitelné situace, kdy se s těmi lidmi setkají "v civilu" a měli by s nimi normálně jednat - prostě normálně, lidsky. Vnímat člověka skrze člověka, ne člověka skrze postižení. Zrovna letos někdo z nich ve studentské anketě děkoval, že mu zrovna tohle hodně dalo a změnilo to ani ne přímo vnitřní postoje, ty bývají, z mé zkušenosti, stejné, ale jeho zvládání strachu směrem k lidem s postižením a ukázalo mu to, jak k podobným setkáním přistupovat - normálně lidsky.
|
| Kudla2 | 
|
(19.1.2020 19:59:51)
angrešt,
to je super přístup, protože to zohledňuje i ten počáteční strach toho okolí a učí ty lidi s ním pracovat, spíš než by se jim řeklo, jací jsou vyvrhelové, že toho druhého nepřijmou hned a bez výhrad.
Obecně si myslím, že takových situací je v životě naskýtá docela dost, a že spousta těch odmítavých reakcí pochází od lidí, kteří jsou jen špatně informovaní, ale zlí nejsou a můžou se díky tomu docela posunout.
|
| angrešt |
|
(19.1.2020 20:12:29)
Romano, komunikace s neslyšícím za světla nijak extrémně těžká není, v naprosté většině dospělí umějí odezírat. Znakový jazyk umím jen v naprostých základech, ale není problém se domluvit i nestandardizovanými znaky, prostě jako by se člověk domlouval v cizině, jejímž jazykem nemluví. A u dospělých není problém psát, u dětí lze kreslit :)
Potíže jsou za tmy, to jako zas jo 
|
|
|
| angrešt |
|
(19.1.2020 20:09:19)
Kudlo, jo, máš pravdu, přijetí problému jedné strany je mnohem snazší, když ta zároveň přijme problém strany druhé, i když je "strach" zdánlivě banální v poměru k něčemu silně omezuje zdraví. A strach není žádná charakterová vada, je to často prostě primární reakce, docela často v těch lidech po prvotním šoku odezní a ti lidé se pak cítí třeba spíš zahanbeně, že to nezvládli "správně" a pak se radši cyklí v tom odmítavém postoji, aby nemuseli žehlit tu předchozí trapnost...:) Teď to myslím i docela konkrétně, protože to jsem zažila i sama, když jsem se jedním z těch svých výše zmíněných přátel kdysi setkala poprvé, tak jsem se normálně lekla - ani ne jeho, ale sebe, jak zírám, jak mám nezírat, jak sakra vlastně reagovat, co mám dělat, abych se nechovala jako blbec a jestli by nakonec nebylo nejlepší utéct a nečelit situaci, kterou vůbec neumím důstojně zvládnout...:) A velmi podobné pocity mi zrovna teď před Vánoci popisovali tři medici, kteří právě zpracovávali jeden z těchto projektů a šli do jistého zařízení pečujícího o lidi s různými typy postižení se strašným strachem ze svých "trapných" reakcí ...a jak se to pak nějak samo úplně rozpustilo a jak jsou rádi, že neutekli :)
|
| Kudla2 |
|
(19.1.2020 20:12:01)
"šli do jistého zařízení pečujícího o lidi s různými typy postižení se strašným strachem ze svých "trapných" reakcí ...a jak se to pak nějak samo úplně rozpustilo a jak jsou rádi, že neutekli :)"
Ano, tak sama reaguji poměrně standardně - napřed se té situaci chci vyhnout, protože je nepříjemná, ale když se dokážu ukecat a nevyhnu, tak nakonec zjistím, že to vlastně tak hrozné není. Že ten strach byl horší než ta situace sama.
|
| angrešt |
|
(19.1.2020 20:18:24)
Kudlo, rozumím, a přijde mi to naprosto normální a přirozené :)
Zrovna mezi lidmi s postižením se pohybuju asi v porovnání s "běžnou populací" častěji a tak v těchto případech s tím obecně problém nemám, ale zase by mě třeba v tom prvním okamžiku vyvedl z míry nějaký jiný typ odlišnosti, který nepotkávám - třeba, co já vím, nějaký hodně nestandardní etnický oděv, rituál... kdoví, teď mě nenapadá lepší příklad.
|
| Kudla2 |
|
(19.1.2020 20:25:25)
Angrešt,
myslím, že v tomhle může hodně pomoct vstřícnost té druhé strany a to, že ten postižený tu reakci toho druhého vlastně taky chápe a aspoň zpočátku ho "navede" na to, co potřebuje.
Protože si i podle sebe myslím, že hodně lidí neví, co má dělat, a myslí si, že by to nějak vědět měli a že se ten postižený na ně bude za to zlobit (přičemž mi přijde logický, že to na začátku vlastně vědět vůbec nemůžou)
|
| angrešt |
|
(20.1.2020 10:43:20)
Kudlo, to jde tam, kde má ten člověk mentální a komunikační kapacitu tohle zvládnout a zároveň má svůj závažný zdravotní problém psychicky natolik zpracovaný, že ho třeba nepopírá apod. a je schopen ho brát jako svou součást. Což v případě mých přátel tak je, takže to lidé kolem nich mají, věřím, relativně snadné v hledání rozumné cesty, jak spolu navzájem jednat.
Jeden z nich, společně s dalšími (ty už znám méně blízce, popř. některé vůbec ne, takže tam se nemůžu vyjádřit k jejich osobním prožitkům) lidmi se závažným postižením stál i za různými kampaněmi snažícími se přiblížit svět člověka se závažným zdravotním omezením lidem zdravým tak, aby se dala najít cesta k pochopení navzájem, právě hlavní myšlenkou bylo odbourávání obav, ukázání, že je všechno mnohem normálnější, než to vidí vyděšené oči... Jeden ten poměrně velký projekt ale musel (ten můj výše zmíněný blízký přítel) nakonec opustit, protože se právě téhle myšlence ten projekt vymkl a naopak začal spíš ty bariéry zase vytvářet a vyvolávat naopak strach z lidí z postižením.
Ale pokud je řeč o lidech s mentálním postižením, nebo třeba o lidech s postižením získaným později během života, kde pravděpodobnost, že zatím se do fáze přijetí nedostali... tak za mě přece jen stojí výrazně větší díl zodpovědnosti za nalézání cesty na straně toho zdravého.
|
| Kudla2 |
|
(20.1.2020 10:46:59)
Angrešt,
pak si myslím, že je to zčásti na opatrovnících nebo těch, kteří těm postiženým pomáhají.
Protože po tom "běžným Pepovi" můžeš požadovat vstřícnost na půl cesty, ale na celou těžko, myslím, že je potřeba být realista a nepředstavovat si, že Pepa bude natolik uvědomělej, že se o to bude zajímat sám od sebe, pokud nebude muset.
|
| angrešt |
|
(20.1.2020 11:08:06)
Kudlo,
ano, v některých případech je to pak už opravdu na asistentech. Ale často ne - spousta lidí s mírnějším postižením funguje víceméně (někdy i více než méně) samostatně, jen...mají komplikovaný problém. Hezky to ilustroval Otík ve Vesničce - hraje tam cca muže se syndromem fragilního chromosomu X, což je jedna z nejčastějších příčin mentální retardace - schopen fungovat samostatně, ale má problém, který ten zdravý proti němu nemá. A asi není schopen zvládnout celou svou půlku cesty.
Ale řekněme, že bychom i zůstali u té půlky cesty - a za mě je tedy půlka cesty rozhodně minimálně to, co dělá každý člověk vůči jakémukoli jinému "každému" zdravému člověku. Třeba to, že mu neomezuje možnost, kde by chtěl bydlet. Takže u těch petic nedošel "Pepa" ani tu svou půlku. Což je někde něco špatně. Ale netvrdím, že špatně je to u "Pepy", spíš si dokážu docela dobře představit nevhodný přístup vedení obce, pořádně nezveřejněné detaily, které šeptandou nabyly obludných rozměrů...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)