Pohled učitele

Mé původní povolání je učitelka na 1. st. ZŠ. Nebojte se, že učitelé neřeší tíhu dětských zavazadel. Ve velké míře se domů nosí pracovní sešity, učebnice u nás zůstávaly buď ve škole (např. čítanka, protože doma děti trénovaly čtení na vlastních knížkách) nebo doma (tuším učebnice Čj, tu jsme ve škole moc nepotřebovali). Nosila se matematika - ve formě prac. sešitu a prvouka - opět s měkkýma deskama. Tělocvik zůstával ve škole, pouze 1x za měsíc jsem všechny důrazně vyzvala, aby ho zanesli domů vyprat (mohli si ho prát častěji, ale byl problém to dělat vůbec jednou za měsíc), byla na něj speciální skříň. Výtvarné pomůcky byly stabilně ve škole. Nějaké větší knihy a encyklopedie byly i ve třídě, sem tam mohl někdo přinést něco svého. Přes to byly aktovky mých žáků několikakilové. Proč? Jednoduše proto, že i když všechny pokyny k nošení učebnic dostali rodiče na každých třídních schůzkách a dětem jsem po každé hodině připomínala, že čítanky si mají položit na okno, vždy se našlo dost dětí, které je šuply do aktovky. Ne, že bych dětem aktovky prohlížela, ale po dotazu, co v tom břemenu mají, mi bylo několikrát vysvětleno, že nosit vše na celý týden je přece jednodušší, než si každý den chystat věci... Nebylo to tak u všech, spousta z nich měla opravdu zavazadla lehká, tak jak bylo původně zamýšleno, ale vždy se našlo pár výtečníků, kteří radši tahali "krosny". Nevím, jak to dělají na jiných školách, u nás takhle postupovali na 1. stupni všichni učitelé a přesto výsledek nic moc. Ale my už víc udělat nemohli. Takže zbytek je na vás a vašich ratolestech.