Naprosto souhlasím

Přesně tak nějak (podle popisovaných problémů) probíhalo mé "sžívání" s dvojčaty. Bylo mi skoro 6, když se narodili, máma byla v těhotenství doma a nic moc se neměnilo, ale když se vrátila z porodnice.. šok. Chtěla jsem sestřičku :-)))
Brášky jsem vždycky moc a moc zbožňovala, zametají se mnou dodnes, a to už jim je 18, ale taky jsem jim vždycky moc a moc záviděla, že mají jeden druhého a já jsem tam tak nějak navíc... Ještě že mám tak skvělou mamku, začala mě směrovat tak, že my dvě patříme k sobě stejně jako všichni chlapi v rodině... A dneska mi vynahrazuje mé vlastní dvojče, jsme si dost podobné (vypadá snad i mladší než já :-), chodíme společně nakupovat nebo do kina, a já mám konečně taky "dvojče".