Re: Dětská přání

Hned, jak jsem si přečetla název diskuze, vytanulo mi na mysli mé největší přání, zcela totožné: živý kůň! Bydlíme sice v Praze, ale v domě se zahradou a spoustou drobného domácího zvířectva a v nejbližším velkém parku se občas jezdci na koních dají potkat, takže když mi bylo pět vůbec mi mé přání nepřipadalo nesmyslné. Jednou jsem ve školce zcela vážně říkala paní učitelce, že budu koně mít, protože mi to rodiče slíbili. Asi máma v nějaké slabší chvilce přikývla, ale já to celou dobu brala smrtelně vážně jako souhlas. Jenže jsem rostla a kůň stále nikde, jenom ten na fototapetě v pokoji v životní velikosti. Do jezdeckého oddílu jsem taky nesměla, že prý jsem moc slabá a je to nebezpečné. Takže když se mi jednou za čas povede si někde zajezdit, jsem dodneška v sedmém nebi. Koně jsou láska na celý život. Letos v létě jsem vzala rok a půl starého syna na pouť a samozřejmě jsem ho hned posadila na poníka. Tvářil se velmi spokojeně ;-) No, myslím si, že v pětadvaceti stále ještě není pozdě na to si plnit dětské sny a tajně doufám, že jednou ....