Re: sourozenci mezi druhými

Lenko,
já mám mladší sestru a nikdy jsme nebyly moc kamarádky - i to paktování se s dětma proti té druhé jsme dělaly, není v tom nic nenormálního - každá jsme chtěla být nezávislá a mít svoje kamarády - a to, že jsme "musely" žít spolu, dělit se o pokojíček, věci, ale i rodiče, vyvolávalo řevnivosti. Přešlo to až někdy v pubertě, kdy jsme každá chodila na jinou školu a viděly jsme se opravdu až doma večer - najednou jsme si mohly povídat, že se nám líbí spolužák, protože v tomto případě sestra nebyla a nemohla být konkurencí (spolužáka v životě neviděla) a tak mohla nezištně držet palce, krýt před rodičema atd. Dnes jsme kamarádky, právě proto, že jimi být nemusíme - máme každá svůj život a jednou za čas si poklábosíme u kafíčka.
Tvoje děti jsou myslím úplně normální, podporovala bych je v tom, ať si každý najde svoje kamarády a nenutila je být spolu, ani mít stejné zájmy (my jsme chodily do jiných oddílů, dělaly jiné sporty) - jestli jedno dítě pěkně kreslí, tak ať kreslí a druhé ať chodí třeba na fotbal, ať se každé realizuje někde, kde mu ten druhý nebude "překážet".