O nezapomenutelne ucitelce kresleni

Chtela bych tu pripojit male podekovani pani Karle Bambasove, ke ktere jsem na hodiny kresleni a malovani v detstvi chodila; celych deset let, od peti az do patnacti. Vzpominam na ni casto a s laskou jako na vyjmecneho cloveka, cim vyjmecneho, se da jen tezko vyjadrit, ale po precteni tohoto clanku je mi jasne, ze byla tou nejlepsi ucitelkou kresleni, jakou si lze jen pro deti prat.
Kdyz jsme chodili do nejnizsich rocniku, cetla nam pravidelne pohadky, ktere jsme ilustrovali. Co hodina, to pohadka, a pokazde jina, a ne ledajaka! Mela obdivuhodnou sbirku pohadek a baji ze vsech kontinentu a nejrozlicnejsich kultur, casto v cizich jazycich, a navic nam vzdy se zanicenim vypravela, jaci zajimavi lide v te ktere zemi ziji, jak se oblekaji, cim se zivi a jeji laska k pohadkam a radost z kazdeho neobvykleho pribehu mi utkvela zive az dodnes. Zadna caranice pro ni nebyla podivna, neustale se nas vyptavala, co to ci ono na nasem nepovedenem vykresu predstavuje. Opravdu se rozhorcila jen tehdy, kdyz nekdo obkresloval od souseda nebo se snazil napodobit nejakou vecernickovou postavu.
Ve vyssich rocnicich, kdyz jsme malovali a kreslili podle skutecnosti, mela vzdy takovou nakazlivou radost z obycejnych kvetin ve vaze, ktere jsme malovali, ze ani ty okamziky jsem dodnes nezapomnela. “Deti, vidite ty krasne barvy, vsimnete si, zluta na kraji kvetu je docela jina, nez zluta uvnitr kvetu! A ten neobvykly tvar, no neni to krasa!” Ucila nas videt a zamilovat si krasu vsude kolem, i tam, kde bychom ji nevideli docela urcite, upozornovala nas na neobvykle stare domy pred demolici, vystavu autoveteranu v technickem muzeu nebo jen na to, ze kvetou stormy v parku. A vzdy nas vyzvala, at si honem vezmeme skicak, a jdeme kreslit, driv nez stare domy zbori nebo stormy odkvetou.
Je uz to davno a asi si tento prispevek ani neprecte, presto bych ji zde chtela podekovat,
a to z celeho srdce, stejne jako se i ona vsem detem vzdy venovala z celeho srdce.