Souhlasim, ale....

Mila Pavlo,

diky za moc hezky napsany clanek. Predesilam, ze s POINTOU tveho clanku absolutne a neoddiskutovatelne souhlasim.
Co me trosku zaujalo bylo tve vypraveni o tom, jak jste si povidali s lidmi, co vam vypraveli a jak z nich stesti primo ciselo. Dovol mi, abych se tu s ostatnimi podelila o "podobne" zazitky z Thaiska. Byli jsme tam s manzelem na svatebni ceste. Meli jsme na prvni dve tretiny pobytu velmi sympatickeho ridice (tedy clovicka z prosteho lidu) a fantastickou a otevrenou pruvodkyni. Ta nas provazela po hlavnim meste, po jinych mensich mestech, klasterech apod a mezitim jsme si proste povidali uplne o vsem. Vzdycky nam s pychou vypravela - "to a to pro nas nechal postavit nas milovany kral; za to a za to vdecime nasemu krali" atd atp. A skutecne, ze vsech lidi salalo stesti a spokojenost, vsichni se neustale usmivali (ale takovy uz vsichni Asiati jsou, ne? Po urcitych zkusenostech i na pracovnim poli vim, ze usmev Asiata se nemusi vzdy slucovat s jeho dusevnim rozpolozenim).
Navstivili jsme i prisernou turistickou atrakci - vesnici s "zirafimi zenami" (je to osada, kde si devcata uz od 8 let nechavaji nasazovat krouzky na krk a protahuji ho az do nekonecna a hlavne nezdrava). Vsichni osadnici se usmivali, byli pratelsti, vybizeli turisty, aby si prisedli a divali se, jak tkaji, pletou kose a ja nevim co, aby mohli udelat seskupeni na skvele pamatecni foto.... Taky tam byla skola - prazdna. PRuvodkyne nam krasne vysvetlila system, jak kral sponzoruje tuto skolu a ze jsou vsichni velmi stastni atd. Deti maji pry zrovna telocvik a hraji fotbal (vskutku bylo od nekud za osadou slyset detske vyskani a pistalka). Nemusim byt zrovna nejpozornejsi clovek na svete, abych nepoznala, ze ta skola je akorat pekne naraficene mistecko a ze se tam proste neda ucit, neucilo a jen tak ucit nebude. Kdyz jsme se vraceli, prijel najednou do osady dzip, z jeho korby vyskakalo asi pet vojaku se samopalama a prochazeli se vesnici....a osadnici se usmivali jeste usilovneji, jen svitoreni mezi zenstinami ustalo. Kdyz jsme se nasi pruvodkyne ptali co to znamena, podivala se na nas prosebnyma ocima a my pochopili, ze na to odpoved nikdy nedostaneme. Nebylo to naposledy, kdy jsme na urcite otazky nedostali odpoved a vzdycky je provazel ten omluvny letmy usmev (jak jinak, ze) a prosebne oci "prosim vas, ja vam to rict nemuzu, radeji ani v anglictine ne, o tom se tu nemluvi".
Videla jsem v teto zemi mnoho rozdilnych mist - zlate palace a klastery, vily-zamky a nejdrazsi auta zamoznych lidi (moc jich nebylo), ale vetsina lidi i v hlavnim meste zije na hranici hygienickych a ekonomickych moznosti. Usmivaji se - kdyz vas vidi, jak zajdete za roh, maji strhane vyrazy. Nedivim se jim.
Ale jak uz jsem na zacatku rekla, to jeste zdaleka neni duvod, proc se jim do jejich systemu michat. Jen jsem ti, Pavlo, chtela rict a na prikladu ukazat, ze ne vsechny chvaly, vyjadreni stesti a spokojenosti nemusi byt uplne ty nejuprimnejsi.
Mejte se fajn!
Petule