Re: Nechcete si vzít moje dítě

Vůbec mne situace této rodiny nepřekvapuje. Dítě a život s ním je něco, co si před tím, než přijde, nemůžeme realisticky představit ani vyzkoušet, prostě do toho života vplujeme, spadneme a učíme se žít s tím a v tom, co přijde. Někdy je to moc pěkné, někdy je to těžké. Děti umí být velmi únavné - pokud jim moc nerozumíme, situace je ještě komplikovanější a únava větší. Máme-li nějaké jiné problémy či starosti sami se sebou, je na významný problém "zaděláno".

Tato rodina potřebuje spíše než odsouzení - pomoc. Ať již prarodičů nebo někoho jiného tak, aby se rodiče mohli občas nadechnout, odpočinout si a odpočinutí najít znovu vztah ke svému dítěti, odpočinutí mu budou moci "dávat" energii, lásku ....

Pak potřebují pochopit dítě, jeho potřeby, jak "zařídit", aby zlobilo, co nejméně, aby bylo co nejméně únavné a otravné. Potřebují pochopit, jak na to, aby některý problém nenastal. Potřebují poznat, že některé zlobení si svými chybami přivolají / způsobí sami.

Oceńuji na nich pravdivost. To, že byli schopni jasně formulovat, co chtějí, že byli schopni si to přiznat a navíc to sdělit i někomu, ke komu měli důvěru JE Z PSYCHOLOGICKÉHO HLEDISKA VYNIKAJÍCÍ. Pravda je totiž základem pro cestu dál.


Moc doufám, že se jim dostane nějaké fyzické pomoci, že se seznámí s někým, kdo jim ukáže, že život s dítětem se dá i "vydržet" a že to zvládnou!

Držím pěstičky!

J.