Re: Souhlasím s Tebou

Taky me ty reci o miminku, kdy uz konecne bude, stvaly. Nejvic mi to vadilo pri svatbe (brali jsme se po petilete znamosti, bydleli jsme rok ve vlastnim byte), kde se vsichni tvarili, jako by bylo samozrejme, ze netouzim po nicem jinem, nez po miminku. To me tedy ani nenapadlo. Mluvili o miminku do roka a jeste se na me pritom blbe usmivali. Nastesti jsme predem rekli oddavajici urednici, ze si neprejeme, aby mluvila o detech, a ona dokazala pronest moc hezky proslov, kde zduraznila vyznam manzelstvi atd. i kdyz deti vynechala; nevim, jestli upravila rec, kterou normalne pronasi ke starsim snoubencum, nebo jestli musela improvizovat, ale povedlo se ji to.

V praci to slo, jedna kolegyne mela dite jeste za studii, druha byla vesela stara panna a ostatni byli chlapi, ty to nezajimalo. V daslim zamestnani jsem se ani nezminovala, ze jsem vdana, bavili jsme se o jinych vecech. Blizkym pribuznym jsem rekla, ze zadne deti nechci, a po case je to prebolelo. Nejhorsi ale byli vzdaleni pribuzni, znami, znami pribuznych, znami znamych,... Porad "kdy uz bude miminko", v dobe, kdy jsme na to ani nepomysleli; a kdyz uz jsme na nej mysleli, tak se o tom prece nebudeme sirit pred cizimi lidmi.

Ale co je podstatne: po tricitce tyhle kecy prestaly. Asi vsichni usoudili, ze jsem neplodna, a nechteli me trapit. Tak jsme si poridili dite, a po case jeste jedno, a ted uz mame od reci pokoj :-)
Leda bychom chteli treti (nechceme), to by zase reci byly: neni to moc a uzivite to a nejsi na to uz stara...