taky jeden zážitek

Nedá mi to, abych nepřidala také svůj zážitek s doktorama. Dodávám, že sama jsem doktorka. Stalo se před dvěma lety. Má dcera, tenkrát 10-letá se vrátila v neděli odpoledne z nějakého lyžařského kursu. Stěžovala si, že už ji 2 dny bolí ucho, ale dá se to vydržet, dokonce s tím i lyžovala. „Zkušeně“ jsem prozkoumala oblast onoho bolavého ucha a podle bolestivých reakcí jsem usoudila, že by se mohlo jednat o zánět středního ucha. Pro její věk sice už ne zcela typická choroba, ale může se stát. Navíc jsem měla nepříjemný pocit, že boltec onoho ucha mírně odstává proti druhému, což, jak jsem si ještě pamatovala ze studia medicíny, bývá příznakem pokročilé mastoiditidy (=komplikace zánětu středního ucha, když se zánět rozšíří do okolní kosti).
Plna obav jsem tedy pospíchala s dcerou ještě téhož dne na ORL pohotovost. Sloužící lékařce jsem sdělila své poznatky, zmínila jsem se rovněž o možnosti mastoiditidy a odstávajícím uchu. Lékařka mě sjela významným pohledem, jako že co já o tom můžu vědět. Zběžně nahlédla do obou zvukovodů a do krku, a sdělila, že se jedná o vpáčený bubínek při rýmě, doporučila kapky do nosu a kontrolu za týden „v rajonu“. Odešla jsem tedy celkem klidná, mé obavy z život ohrožujícího zánětu se nepotvrdily.
Prokapávali jsme poctivě nos Nasivinem, ovšem bolest ucha neustupovala, spíše naopak. Druhý den ráno, než jsem odcházela do práce, jsem zjistila, že dcera celou noc bolestí nemohla spát. Manžel proto šel s dcerou hned ráno na ORL opět, tentokrát k jiné lékařce „v rajonu“. Výsledek druhého ORL vyšetření byl v podstatě stejný s tím, že lékařka předepsala navíc antibiotika, ale zánět středního ucha to není, ten prý přece mívají děti v předškolním věku.
Když jsem se odpoledne vrátila domů, našla jsem dceru ve zbědovaném stavu, bolestí nevěděla co dělat, se slzama v očích prosila, jestli si může vzít ještě 1 tabletku Ibalginu. Naložila jsem dceru do auta a jela ke známé dětské lékařce, která měla právě službu v blízké nemocnici. Odebrala jí krev a celkově vyšetřila. Obě jsme byly poněkud bezradné, o co by se tedy mohlo jednat, když podle 2 ORL odbornic se o zánět středního ucha nejedná. Napadlo ji, že by mohla mít zánět čelistního koubu a odeslala nás na stomatologii. Zubař po provedeném vyšetření sdělil, že čelistní kloub je v pořádku, ale že má pravděpodobně příušnice a musí to vyležet. Toto se mi poněkud nezdálo, protože proti příušnicím je naočkovaná. Očkování prý není úplně spolehlivé (v tomto měl ovšem pravdu). I přes tuto „konečnou“ diagnózu jsem se odvážila přece jen ještě jednou obtěžovat sloužícího ORL lékaře o patro níže, kterým byl shodou okolností sám primář. Celou anabázi jsem mu (už pokolikáté toho dne) vylíčila a dovolila jsem si zmínit se ještě jednou i o svém podezření na mastoiditidu. V tom okamžiku události dostaly spád. Primář koukl do ucha, za ucho a hned mu bylo vše jasné. Samozřejmě že to je mastoiditida, musí hned na operaci. Bolavé ucho propíchl, z něj se vyvalilo množství hustého žlutozeleného hnisu. Po tomto úkonu bolest poněkud polevila, ale hned druhý den se dcera podrobila docela komplikované operaci. Primář mi potom sdělil, že jsme přišli „na poslední chvíli“ , že chudák děcko, muselo trpět jako pes, mastoiditidu takového rozsahu už prý dlouho neviděl a jaktože jsme prý nepřišli dřív. Kost byla vyhnisaná až k tvrdé pleně mozkové a stačilo hodně málo, aby se hnis provalil do mozku. V nemocnici si pobyla měsíc, nejdříve JIP, potom standardní oddělení, infúze ohromných dávek antibiotik zlikvidovaly zbytky infekce, jizva za uchem není vidět, takže nakonec vše skončilo happy endem. Dokonce i sluch se po několika měsících upravil téměř k normálu.
Nechci ovšem domýšlet, co by se mohlo stát, kdybych „odborníkům“ důvěřovala na 100%.
A ještě maličkost – pár dnů po propuštění z nemocnice dělala přijímačky na 8-leté gymnázium, nedělali jsme si moc velké naděje vzhledem k dlouhé nemoci, ale přesto se to podařilo – byla 11. z 90!