Šprt?!

Pane profesore, Váš článek se mi moc líbí, protože řeší problematiku, která se mnohdy ani problémem být nezdá. Já sama jsem kdysi na tom byla přesně stejně jako Váš zmiňovaný bratranec. Učila jsem se výborně, aniž jsem musela doma sáhnout na učení, měla jsem až do konce osmé třídy pořád samé jedničky, až se mi to dnes zdá těžko pochopitelné. Děti ve třídě mě sice vyloženě šmahem neodsuzovaly, ale nálepku "šprtka" jsem zkrátka měla, ačkoliv jestli jsem něco nedělala, tak právě to šprtání. Ujišťuji Vás, že mě to dost traumatizovalo, a považovala jsem za vysvobození a úžasnou úlevu, když jsem na střední škole začala nosit dvojky. Konečně jsem se mohla zařadit do davu! Dnes to možná může vyznít nelogicky, ale já to tak cítila. Můj syn nálepce šprta utekl - z páté třídy odešel na gymnázium, kde se rázem zařadil mezi průměr, což jeho samotného uspokojuje (o třídním premiantovi také občas má tendenci mluvit jako o šprtovi). Dcera je jako kdysi já - na učení doposud nešáhla, takže svoje jedničky nosí tak jaksi náhodou - ovšem vzhledem k její extrovertní povaze a schopnosti komunikovat a vydobýt si své místo na slunci nějakým pocitem posměchu nebo odsuzování netrpí. Děti ji zkrátka berou jako vůdčí osobnost. Takže bych řekla, že to je další poznatek - třídou odsuzované dítě se obvykle stává to, které je nejen výrazně chytré, ale také plaché a introvertní, tudíž splňuje hned dva body na to, aby jej smečka nepřijala....