Opravdu mluvit?

Já mám ze svého dětství zážitek přesně opačný...ano, u jídla se mluvilo, protože to byla jediná doba, kdy nikdo neměl jiné zájmy - pletení, zprávy, učení se...jenže se zásadně probíraly věci, které se probrat musely - tedy věci nepříjemné...rodičům to "nepřipadalo" - oni na nás, na děti, jenom "vylili" svůj stres za celý den a večer pak měli v pohodě...jenže jak já, tak i moje sestra (a ta byla chtěné a opečovávané dítě) jsme to dotáhly na rozsáhlé poruchy zažívání, trávení...co bylo ve škole je prima otázka tam, kde nejsou potíže nebo se nepředpokládají, ale zeptat se našeho syslíka "Co bylo ve škole" znamenalo v jisté době, že od jídla s brekem uteče...A ještě: když si pozvu milé přátele, neodbudu to tak, že je posadím ke stolu a zahltím jídlem - i mezi chody děláme dlouhé pauzy, a to jsou právě ty "přestávky na mluvení..."