Re: Nové mužství

Ahoj Sosane,

v něčem s tebou souhlasím, v něčem ne. Stejně jako ty si myslím, že být dobrým otcem a dobrým manželem spolu úzce souvisí, a podobně jako Ty mám zkušenost, že nejlépe v mém okolí fungovaly ty rodiny, ve kterých rodiče nebyli jenom rodiči, ale také partnery, kteří si ponechali ve vztahu místo i jeden pro druhého.

I já si myslím, že partnery by měl život s tím druhým bavit. Na rozdíl od Tebe si ale nemyslím, že jediným zábavným mužem pro ženu je mírný asociál a že slušňák, co se podílí na domácích pracích a utírá miminku nos, je nutně otravný, ničím neimponující bačkora. Proč si to myslíš? Na jednu stranu se ti nelíbí, že jsou muži degradováni jen na vydělávače peněz, ale na druhou stranu se domníváš, že si žena toho, který se podílí na domácích pracích, nemůže vážit a obdivovat ho. Tak co bys tedy vlastně chtěl?

S mým mužem se o práce okolo domácnosti dělíme a je to jedna z mnoha věcí, za které si ho vážím. (Občas mívám pocit, že toho dělá víc, než já, a popadne mě špatné svědomí a chuť mu to nějak vykompenzovat).

S tím, že "když bude žena milovat svého muže, tak ráda stráví život doma péčí o děti" nesouhlasím. Láska je velmi, velmi podstatnou součástí života, ale nikoli jedinou. Nejsme přece všichni stejní, někoho to tak uspokojuje, jiný by se z toho zbláznil. Vždycky je na těch dvou, jak se v rámci své konkrétní situace domluví. Mluvit o “správné mužské a ženské roli” je nesmysl. Nikdo pořádně neví, co to je, a stejně to funguje u každého jinak, důležité je, aby to fungovalo ke spokojenosti obou stran, a tu rovnováhu si musí každá dvojice najít sama. K čemu by bylo třeba dobré, kdybych doma prosazovala, že vařit budu jedině já, protože jsem ženská, když mého muže to moc baví a mě až zas tolik ne? A kdyby on měl zábrany typu “sice mě to baví, ale jsem chlap a tohle je ženská práce, tak to přece nebudu dělat”, tak bychom byli nešťastní oba.

Kdyby se mě někdo zeptal na jednu věc, kterou považuji ve vztahu za nejdůležitější, asi bych odpověděla, že je to ochota naslouchat přáním a potřebám toho druhého a snažit se jim v maximální možné míře vyjít vstříc, ale tak, aby přitom člověk zůstal sám sebou. Je to práce na celý život a žádná sranda, ale myslím, že to stojí za to.

Souhlasím s Tebou v tom, že se v médiích prezentují v převážné většině vztahy nefunkční nebo jinak narušené (jako dítě jsem z toho měla docela trauma, protože jsem si myslela, že jsme asi nějaká nenormální rodina, když se rodiče nerozvedli, táta mámu nemlátí a ona mu nedělá hysterické scény). Ale kam bychom přišli, kdybychom dali jenom na média. Časopisy na stánku radši nečti, kdo si myslí, že jsou obrazem toho, jaké mají normální lidi názory, je cvok. Život je jinde :))