Re: dítě v nemocnice

Dobrý den,
Bohužel jsme musely se synem Matýskem (2/06) strávit letošní vánoce i Silvestra na kojeneckém a batolecím oddělení v Plzni na Lochotíně.
Tedy přesně syn byl se zápalem plic hospitalizovaný 21.12.07 na JIP, a my s manželem a starším synem bohužel musely domů. Větší pocit beznaděje jsem nezažila. Syna dodnes kojím, a proto jsem se od něj zatím nehla na více než pár hodin. Nedovedla jsem si představit, že ho tam musím nechat samotného. Naštěstí jsem při telefonátu na JIP hned druhý den ráno 22.12. dozvěděla, že syna přeloží na dětské oddělení, kde mohu být s ním, i když se mne nezapomněly zeptat, zda jsem ochotná popřípadě si zaplatit nadstandart. Samozřejmě jsem s tím souhlasila, hlavně že už můžu být se svým synem.
V nemocnici se k nám veškerý personál choval úplně bezvadně a nemůžu mít sebemenších námitek. Naopak, Matýsek, když už se mu konečně po týdnu a něco konečně opravdu ulevilo, tak začal se sestřičkami i lékaři laškovat, jen se sestřička objevila ve dvěřích, tak měl pusinku od ucha k uchu i přes to, že se před tím pěkně vstekal a nudil. Sestřičky byly opravdu velmi hodné a přesto, že jim oddělení praskalo ve švech, tak si při našem přijmu na dětské oddělení tu chviličku našly a provedly mne celým oddělením, vysvětlily mi co a jak, kde si co můžu vzít sama a kde mi co dají ony.
Prvních pár dní stačilo, že se onen bílý plášť objevil ve dveřích, tak malý skutečně plakal a bál se, ale sestřičky si jej dokázaly získat, po nutných úkonech na tzv. SÁLKU si ho vždycky uplácely hračkami nebo pamlsky a tohle přesně ještě ani ne dvouleté dítě potřebuje.
Jsem jim všem moc vděčná, za to, jak se k nám chovaly a i když se i mezi sestřičkami našly výjimky, které, alespoň já si to myslím, nejsou originál s dětského oddělení a i to chování k dětem podle toho vypadalo, tak jsem tam docela v pohodě přežily. Samozřejmě hlavně Matýsek.
I touto cestou bych chtěla ještě jednou poděkovat a myslím si, že české zdravotnictví udělalo hodně velký krok kupředu, alespoň co se dětské péče týče. Ostatní naštěstí nemohu posoudit, protože jsem nikde jinde nebyla.

A samozřejmě chci poděkovat i lékařům a lékařkám.
Děkuji moc s pozdravem Klokočníková