Re: Nemůžu si pomoct

Milá Zuzano a milé maminky,
nedá mi to, abych se s Vámi podělila o své zkušenosti, neboť jsem nedávno prožila mnohé z toho, o čem se lze dočíst v této diskusi.
Jsem matkou tříměsíčního syna a hned z porodnice jsem šli s umělou stravou. Když se nám toužebně očekávaný chlapeček narodil, nebyl mi ihned přiložen k prsu, jak je dnes zvykem, protože po jeho narození mi musel lékař vyndat placentu pod narkózou. Ztratila jsem navíc větší množství krve, a tak jsem nemohla bez pomoci vstávat z lůžka a cítila jsem se velmi slabá. První den mi tedy syna vozili na kojení a snad vlivem celkové slabosti jsem nebyla schopna odkontrolovat jeho sání. Chlapeček se přisál a já si myslela, že je vše v pořádku. Dívala jsem se na něj celá šťastná a neměla ani nejmenší pochybnosti. Druhý den po porodu se můj stav výrazně zlepšil, a tak jsem se mohla o syna začít starat sama. Měla jsem ho celý den u sebe a poctivě po dvou hodinách přikládala k prsu, střídala polohy kojení a pečlivě vše zaznamenávala do tabulky. Jenomže mléko jaksi neteklo. Když jsem to oznámila sestře, která měla službu, div, že mi nevynadala, jaká mám hrozná prsa, k nim že se dítě správně nikdy nepřisaje, začala mě mordovat a mordovat a zahájila tak pro mě velmi ponižující martýrium. Tak, jak si sestry předávaly službu, zapomněly si jaksi sdělit, jaký mám problém, a tak jsem musela opakovaně vysvětlovat, že se sice snažím kojit, ale že mléko prostě neteče. Pomáhaly mi tak, až jsem měla prsa samé modřiny, a chlapečkovi kroutily hlavou, až mi to vhánělo slzy do očí. Syn začal ubývat na váze, jeho nálada se zhoršila a byl apatický. A já jsem třetího dne večer na manželův nátlak zašla za sestrou, abych ji požádala o příkrm. Byla jsem totálně nejistá, zmatená, vyčerpaná, ale přesto jsem v sobě našla sílu k tomu, abych se nenechala odbýt slovy, že se musím víc snažit. Vyjela jsem na sestru, že v závěru prvního trimetsru jsem byla na téže klinice hospotalizována s hrozícím potratem, což se projevilo velkým krvácením, že jsem tam deset dní proležela bez hnutí a další dva týdny jsem se pak doma nehnula z postele, že jsem se zbytek těhotenství budila hrůzou a strachy o život a zdraví svého dítěte, a že bych ho tudíž strašně ráda kojila a kojila, kdyby to jen šlo. Ačkoli jsem v to příliš nevěřila, na sestru moje slova zapůsobila a příkrm synovi dala. Čtvrtého dne jsme pak příkrm dostávali zcela legálně a odpoledne nám nasadili umělou stravu. Pátý den po porodu přestal syn ubývat na váze a já mohla celá šťastná zavolat manželovi, aby si pro nás přijel, že můžeme jít domů. Čekalo mě však ještě jedno velké ponížení. Společně se mnou bylo jaksi hromadně propouštěno ještě pět dalších maminek, pediatrička před nás předstoupila se slovy, že nás jde šest domů, z toho pět plně kojících. Následovala desetiminutová přednáška o prospěšnosti a nezbytnosti kojení. Připadala jsem si hrozně a měla pocit, že moje dítě snad musí umřít, když nejsem schopná ho kojit. Nedostala jsem jednu jedinou radu, jak mám svého syna krmit, jaké mléko mu mám dávat, neslyšela jsem jediné slovo povzbuzení,a to veškerá synova bodová ohodnocení byla výtečná - apgartové skore: 10,10,10. Ačkoli jsem byla jinak v porodnici velmi spokojená, nedokázala jsem do předlopženého dotazníku napsat jediné slovo chvály, byla jsem totálně paralizovaná a cítila jsem se hrozně. Mým jediným přáním bylo sbalit věci, vzít syna a co nejdříve odjet domů. Tam mi pomohla kamarádka, která mi poradila, jaké mléko nasadit, abychom se pokusili předejít výskytu možných alergií a posílili imunitní systém, a poradila mi rovněž, jak při krmení postupovat. Zvládli jsme to během několika hodin!!! Krmit jsem se naučila já a stejně dobře i můj manžel, dokáže mě naprosto perfektně zastoupit. Mnohokrát se už stalo, že v nocí syna nakrmil sám a já to ani nevěděla, protože mě nechtěl budit, abych si po celém dni pořádně odpočinula. Vedeme si přesné záznamy toho, co syn vypil, a máme tak nad vším dokonalou kontrolu. Postupujeme podle návodu a množstevních tabulek, které jsou uvedeny na obalu umělého mléka a nemáme s tím žádné zásadní problémy. Během uplynulých třech měsíců jsem dvakrát volala na uvedenou infolinku s probou o radu, které se mi sklutečně dostalo. Vzniklý problém jsme tak ihned vyřešili. Syn snáší umělou stravu velmi dobře, prospívá a přiměřeně přibývá na váze, budí se jen jednou za noc, někdy dokonce ani to ne. Je zdravý a den ze dne krásnější. Má se čile k světu a dělá nám nekonečnou radost. Nemám výčitky svědomí, protože za dané situace mu dávám to nejlepší, co mu dát můžu. Možná dokonce i o něco víc, napadne mě vždycky, když vidím maminku, jak si v kavárně zapálí cigaretu, s přítelkyní si připije vínem a pak důležitě nakojí své dítě. Nebýt článku, na nějž odpovídám, snad by se mi už ani nevybavily ty trapné okamžiky, které jsem prožívala v porodnici a především před odchodem zní. a proto všem maminkám, které z jakéhokoli důvodu kojit nemohou držím palec a radím: zbytečně se netrapte a radujte se ze svého krásného dítěte.