Nejsem v tom sama

Ahojky, po přečtení tohoto článečku jsem si uvědomila, že nejsem sama. Jsem také podruhé těhotná, jen s rozdílem, že mám synka, 4 roky, a ten rozhodně není nadšený z nového přírůstku. Kolegyně měla první holčičku a tam skutečně fungovalo ono těšení se na mimi. Moje první ratolest ovšem bere pouze brášku (radši nechci vědět co to bude, abych se netraumatizovala dopředu) a včera dokonce přišel s nápadem, že bříško musíme hnedka rozříznout a mimi vyndat... pak to vylepšil tím, že ho necháme na zahradě mezi kytičkama a on ho bude chodit zalévat, aby rostlo... A to se děsím chvíle, kdy přijdu z porodnice (nyní 18. týden), protože i natěšená dcerka kolegyně se snaží brášku každou chvíli zavraždit (drát do postýlky, svlékání do naha v chladu... - ovšem chytře, aby nikdo nic neviděl). Co se týče zapomínání, už při prvním těhotenství (kdy jsem dělala státnice na vš) jsem byla naprosto mimo. Nakonec jsem promovala měsíc před porodem a byla jsem naprosto k neupotřebení. V návalech zoufalství jsem přemýšlela, zda mimi netlačí nějak na mozek. Teď v druhém těhotenství to není o moc lepší. Zapomínat nákupy v obchodě, o deštníkách ani nemluvím. Takže jsem skutečně ráda, že nejsem sama, kdo zapomene co může a kdo se snaží vysvětlit rozdíl mezi pohlavími človíčkovi, kterému je to v podstatě jedno - ovšem človíček ví jedno zcela jistě: byl připraven o trampolínu a jeho pozice diktátora rodiny je výrazně ohrožena nějakým vetřelcem, o kterého nestojí a bude se snažit ho za každou cenu zlikvidovat (to funguje naprosto dokonale, od dušení polštářem, po strkání zakázaných předmětů do postýlky). Kamarádka mi jednou na návštěvě vyprávěla, jak je malá nadšená z bratříčka a jaká je to chůvička - v té chvíli se ho ovšem tříletá "chůvička" snažila uškrtit na špagátu od žaluzií.