Ubrečená Lucinka

Bohužel i já mám za sebou zkušenost s malým tyranem.Mám dva kluky-nyní 4 a 2r.První taky dost poplakával,ale to jsem byla moc milující matka a taky možná i nervózní z boje s kojením a navíc se přidala i štítná žlaza-což jsem ale nevěděla a zjistila až u druhého dítěte.
Jo a oba chlapci byli v bříšku velmi velmi aktivní.Druhý syn byl prvních 14dní totální spáč a pomalu ani neotevřel oči(narozen v 37t),říkali jsme si,že prostě dospává......
Ale když potom otevřel oči tak i pusu a začalo to.Přesně jak píše autorka,už byl tak unavený tím řevem,že ani nedokázal zabrat.Byl permanentně přetažený.Noc vypadala následovně-večer nakojit a 2h řev-nošení,kočárkování apod,pak na 1-1,5hod usnul a zase nanovo.Kolikrát ráno v 5h přišla moje maminka,převzala si řvouna a já si na chvíli zdřímla,protože jsme měla -10kg své váhy a byla jsem na pokraji zhroucení-což se pak nakonec stalo v jeho 6měs.Ale na vině byla i zvýšená činnost štítné žlázy,boj s kojením-kdybych nekojila svět se zbortí........nakonec jsem byla nervózní a totálně hysterická matka-což se odrazilo na mém vztahu se straším synem,protože když se mi podařilo uspat mladšího a starší třeba něco shodil a maldší se probudil myslela jsem,že ho roztrhnu jako hada.Mladší syn potřeboval přesný režim a klid.manžel se starším utíkali o víkendech z domu.jednu dobu chodili spát i k babi,aby se oba trochu vyspali.Náš lékař nás i poslal k dětskému neurologovi,ale nic nenašli-jen zvýšenou dráždivost.Ale myslím si,že ten řev je už takový předvoj hyperaktivity,protože nyní vidím u syna,co je to za impulzivní dítě,hyperaktivní.Je hodně rozpolcený-extrémista-strašný smíšek nebo strašný uřvan,kterého nejde zastavit.Vidím ten obrovský rozdíl oproti strašímu,i když ten má taky poruchu soustředění a je hyperakt.Takže se děsím co bude za 2r.všichni říkají,že jsou kluci na jedné straně moc šikovní-bystří,ale na druhé straně takoví akční až nezvládnutelní.
Opravdu jsem kolikrát brečela a ptala se proč? jsem stejný typ jako vy-vše zvládá,stíhá,dům ,zahradu,navařit,napéct,rodina je vše.Přes svoji nemoc se kterou bojuji.
A jak to vlastně skončilo? Okolo 8-9měs občas ráno ještě po kojení usnul a tak jsem z toho začala dělat pravidlo a upravovalo se to velmi pomalu i tím,jak potřeba spánku klesala.Dávala jsem si pozor na režim a snažila se,aby se syn nikdy nepřetáhl.Pak to bylo horší.Já dokonce brala i antidepresiva a to mi hodně pomohlo,uklidnila jsem se,vše začala zvládat.Měla jsem strašné bolesti těla,svalů,ta psychika se na mě takto odrazila,nebyla jsem schopná ráno vstanout z postele.Nyní oba kluci usínají sami,po pohádce.problémy se spaním už žádné nemáme,ale chce to hodně trpělivosti a nenechat se vydírat-v době,kdy už dítě není mimino a klidně si může pořvat.Držím Vám palce a věřte,že se to časem zlomí.věrka