| Vlaďka+Daniel 3/05 | 
 |
(26.9.2004 17:12:16)
Rozhodně souhlasím s tím, že čtení dětí je vizitkou rodičů. Naši rodiče nám četli od úplně nepaměti a já i mí sourozenci knížky milujeme. Sice bych nečetla bratrova Pottera, ani mě nikdy nelákaly encyklopedie, ale to už je jen otázka výběru:) Když už tak jako maminky uvažujeme o tom, co je pro naše děti nejlepší, nestačí ztrácet se v předporodních přípravkách, cvičení před dětmi, cvičení s dětmi, kurzech hudby a cizích jazyků... Takže s manželem máme v plánu miminku číst už od doby, kdy tomu ještě nebude rozumět (má to tu výhodu, že si můžeme vybrat něco, co chceme číst oba, střídat se a být u toho spolu. Daleko lepší než i dobrý film:). A ještě jedna věc... Ti, kdo viděli Tři muže a nemluvně si určitě vzpomenou na krásnou scénu, kdy řvoucímu miminku uklidňujícím hlasem předčítali sportovní zprávy:) Úsměvný a následováníhodný příklad:)))
|
| Ivana a 11tiletý kluk | •
|
(26.9.2004 20:13:42)
Vůbec s Tebou nesouhlasím s tím, že čtení dětí je vizitkou rodičů. Já čtu od dětství opravdu hodně, manžel taktéž (dokonce je novinář a spisovatel). Synovi jsme vždy četli, kupovali knížky, vodili do knihovny. A ono pořád nic. Budu se muset smířit s tím, že asi žádný velký čtenář nebude. Ptala jsem se kamarádek, které mají stejně staré děti, a ono nečte vlastně žádné. Občas prolistují encyklopedii a tím to končí. Přitom syn vidí, že si každý večer s manželem čteme. Vodím ho do knihovny, kde se mu sice libí, ale aby si půjčil beletrii, to ne. Naposledy si půjčil dvě dětské encyklopedie o EU. To je sice fajn, ale beletrie to holt není. Každý rok navštěvujeme veletrh Svět knihy, moc se mu tam líbí, i si něco koupí, ale pak to nepřelouská. Výchovou to tedy opravdu nemůže být. Že by geny po prarodičích? Mne ke čtení nevedli, ale cestu ke knížkám jsem si našla sama. Nebo je to dobou? Dnešní děti mají kolem sebe mnoho jiných podnětů.
No nebudu to už dál rozebírat, jsem z toho sama nešťastná a nevím, co ještě víc udělat.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(26.9.2004 20:47:22)
Souhlas. My máme děti ještě maličký, takže těžko soudit, ale poslouchání pohádek je rozhodně nebaví - ani čtených s obrázky, ani vyprávěných. Jen poslední dobou se začínají chytat na pohádky o dvou klukách s jejich jmény - to se potom i zapojí se svou "dětštinou", ale jinak pokud jim chci předat nějaký příběh, vydrží sledovat jedině divadýlko s plyšákama a loutkama, do kterýho se občas zapojí (vezmou mi loutku a napodobujou, co jsem s ní dělala já, popřípadě si ji někam odnesou a hrajou si sami). Takže představa maminky, která chce číst už miminku je sice hezká (taky jsme novorozenci četli skripta melodií pohádky a později jsme přešli na jednodušší obsah), ale nemusí být reálná (velmi rychle nám dávali najevo, že radši ukolíbavku). A to taky hodně čteme, syn nás i napodobuje (bere si anglickej slovník a zalejzá si s nim do peřin), ale pohádky prostě nee.
Koneckonců já jsem byla od malinka vášnivej čtenář a moje ségra dodnes přečetla jen pár časopisů - ono je příjemný vykládat si úspěchy dětí jako svoje (diskuse k vývojovým tabulkám je toho plná - obzvlášť tříletý dítě, který prej umí 300 říkanek mě opravdu pobavilo), ale když oni i ti sourozenci jsou každej úplně jinej :-)
|
| Lonai | 
|
(27.9.2004 10:03:35)
Také souhlasím. Synovi jsme četli od narození, čteme mu doteď. Vydržel už jako malý hodiny sedět a poslouchat. Vlastně vydrží i teď tak dlouho, dokud vydržím já číst:)))
Oba s manželem, i naši bratři, od malička rádi čteme. Já i můj bratr jsme byli nejspokojenější, když jsme se mohli s knížkou zavřít do svého pokoje a nikdo nás nerušil. Já si čtu pořád. A upřímně přiznávám, že nejen když mám volno. Když mě nějaký příběh zaujme, je mi celkem fuk, jestli je zrovna umyté nádobí. Takže řekla bych, že vklad i příklad pro to, aby syn četl, je velký.
Ale nečte. Čte, když mu to připomenu, když si uvědomí, že bude muset odevzdat čtenářský deník s přečtenými knížkami. Ale samotného ho to nenapadne. Jediné, co celkem čte, jsou encyklopedie. Vyhledává si v nich, co ho zajímá, a to si čte. A pak jsem mu koupila na zkoušku jednu knížku z řady Děsivé dějiny, a to ho zaujalo. Takže už jich přečetl asi 5. Ale když mu zkusím podstrčit něco jiného - teď jsem mu např. přinesla od našich Steklače (knížky o Boříkovi a spol.) prohlásil, že to je blbost. Mrzí mě to, nikdy by mě nenapadlo, že moje dítě nebude chtít číst.
Tak nevím, čím to je. Ale na velkou chybu ve výchově bych to neviděla. A ještě poznámku, že to, co slyšel, nebo přečetl, dokáže převyprávět dobře a i psycholožka byla překvapená, jak výbornou slovní zásobu (na dítě jeho věku) má.
|
| *Šárka* | 
|
(27.9.2004 11:04:22)
I já se přidám se stejným názorem. Rodiče nás ke čtení nijak nevedli a málo co mi z dětství zní v uších jako věta: "Ty už zase čteš?" S bratrem to bylo podobné.
U syna (12) jsem možná něco zanedbala v prenatálním stádiu. :-) Protože byl od malinka nespavé a náročné dítě, nestále jsme spolu komunikovali. Povídání, čtení. Když dospěl do věku, kdy měl šanci se bránit, slýchávali jsme - hlavně žádné klálovství. Nechtěl pohádky, jen příběhy o zvířátkách nebo o lidech, pokud možno s dramatickou zápletkou. Často navrhl hlavní osnovu, kterou jsme se řídili při vyprávění.
Číst uměl dost dlouho před nástupem do školy, ale využíval toho hlavně pro získávání informací z enciklopedií a novin (sportovní rubriky).
I přes mou snahu se dobrovolně prokousal jen Boříky a Mikuláši, zaujal ho Robinson, Klapzubova jedenáctka, teď pár knih z už zmiňované edice o strašlivých dějinách.
Každý den přečte Sport, podle možností sportovní časopisy nebo časopisy typu 21.století. Knihy zvládnul v poslední době dvě - obě o ME v Portugalsku.
Knihovnu má plnou knih, společně vybraných - ke kterým sotva přivoněl.
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(27.9.2004 15:26:32)
Rozhodně souhlasím s tím, že čtení není vizitkou rodičů. U nás doma nebylo čtení zrovna moc v oblibě, přesněji řečeno, babička s dědou mi určitě četli pohádky, když jsem ještě sama číst neuměla, ale oni sami - ani moje máma - žádní knihomolové nebyli. Naučila jsem se číst v necelých třech letech prostě proto, že jsem to chtěla umět. Oni mne k tomu nevedli. Babička vždycky vypráví, že jsem přišla k dědečkovi, když četl Rudý právo :o) a ptala se ho, co je to za písmenko, a najednou jsem uměla číst sama. Už jsem to tu někde psala, mám fotografickou paměť, takže to pro mne nebylo nic složitýho. Od tý doby neustále čtu, dětství jsem strávila v knihovně, dokonce si pamatuju, jak jednou volala matka mý spolužačky mojí mámě: "Ta vaše dcera je nějaká divná, holky si u nás hrály a ona si akorát furt četla." Myslím, že jsem za to byla nějak potrestaná... dokonce. :o)
Na druhé straně znám x rodin, kde minimálně jeden z rodičů čte a děti na čtení kašlou. Tohle je o povaze každýho z nás, od určitýho věku se děti vymezujou samy a na vzor z domova celkem kašlou. Není to ale tak tragický, jak se říká, když vlezete na nějaký literární server, najdete tam fůru -náctiletých, kteří nejen čtou, ale i sami píšou. :o)
Každopádně ale rodinný vzor nemůže nic zkazit a číst dětem příběhy je určitě správný. Těším se na to, až budu synovi číst. Zatím je malej a baví ho maximálně vyprávěný pohádky o autech, motorkách a zvířátkách, jak už všichni spí. :o)))
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(27.9.2004 18:52:10)
Monty, u nás je oblíbená taky jedna monotónní. Babička jde kolem rybníka (židličky), vykoukne vodník, něco zaskřehotá a stáhne ji pod vodu (pod židli) - děti se chechtaj. Pak jde holčička do školy, stáhne ji vodník, pak zajíček se pást, stáhne ho vodník, pak pejsek honí kočičku a oba je stáhne vodník... atd. dokud nedojdou postavy (případně pro velký zájem si dají druhý kolo). :-)
Že jdou všichni spát určitě zkusim - jako happyend půjdou spát i kluci :-)
|
|
| JaninaH |
|
(27.9.2004 21:03:57)
Monty,
to je švanda, v naší rodině se vypráví úplně stejná historka :-)))
Totiž to, že jsem jako asi čtyřletá zničehonic vzala tatínkovi z rukou Rudé právo a začala nahlas předčítat...
Buďme rády, že ani jednu z nás zřejmě tento prvotní čtenářský zážitek nijak vážně nepoznamenal...:-)))
J.
|
|
| yukona | 
|
(29.9.2004 18:35:53)
Souhlasim s tim ze neni....muj starsi syn je naprosto vasnivy ctenar (je mu 17) cte vsude, tezko ho clovek zastihne enkde bez knizky, cte po ceste ze skoly, po ceste do skoly, zvladne cteni v jizde na kole....cte bezproblemove cesky i anglicky, bavi ho naprosto vsechny knizky..... Jeho vedomosti jsou pro mne dneska uz nedosazitelne. Ve skole je taky jeden z nejlepsich zaku. Mladsi (13) nikdy necetl, nikdy ho to nebavilo....jsem knihovnice a muj manzel miluje cteni taky, takze ze bychom to predali jenom jednomu? Nevim..ale o je zajiamve je ze mladsi neni ani moc dobrej ve skole.....
|
|
|
|
| Marta,Adam,Bubla | 
|
(27.9.2004 10:00:31)
Přidávám se k Tobě.
Shodou okolností manžel i já pracujeme v knihovně a doma čteme od rána do večera:) Adam chodí do dětské knihovny prakticky od kočárku. Prohlížení obrázků a poslouchání pohádek miloval, ale teď už ho čtení moc nebaví. Nejradši čte televizní program, a pak dětské časopisy. Knížky má rád velmi krátké a úderné, asi nejvíc mu sedí vtipy. Prodiskutovali jsme to s manželem a rozhodli se nic nelámat přes koleno. Pokud ho "klasická krásná literatura" bavit nebude, najde si určitě odreagování jinde (a po pravdě rečeno, mě Vojna a mír taky nebavila už jen z důvodu rozměrů:)
|
|
| JaninaH |
|
(27.9.2004 10:38:00)
Souhlasím s Ivanou a ostatními, kdo píší, že to, že děti nečtou, nemusí být vždy jen vina rodičů. Podle mého názoru hodně záleží na povaze dítěte a na ostatních jeho zájmech.
Jsme také s manželem typičtí knihomolové, dcera je po nás, od svých čtyř let čte všechno, všude a pořád. Zato syn četl donedávna mnohem méně, beletrii téměř vůbec. Nyní je mu skoro 14 a poslední dobou pozoruju, že čím dál víc přichází čtení beletrie na chuť. Mám z toho velkou radost. Řekla bych, že to, co se nepodařilo nám, se podařilo jejich charismatické učitelce literatury. Syn nyní často přijde domů s tím, že si v hodině četli z té a té knížky, ať mu ji seženu, že by si ji rád přečetl celou. A diví se, když mu řeknu, že tu knížku přece máme a že si ji mohl přečíst dávno.
Jitko, uvidíš, že to u vás bude stejné jako u nás. Taky nám s manželem vadilo, když jsem u syna neuspěli ani s Foglarem, ani s verneovkami, ani s Vlaštovkami a Amazonkami. Ale Děsivé dějiny měly úspěch. A dobrodružné povídky od Batličky, ty měl a má moc rád.
J.
|
|
| Alexa | •
|
(27.9.2004 11:02:42)
Také si nemyslím, že by to záleželo pouze na rodičích. Já sama čtu ráda, svému staršímu synovi(13)jsem hodně četla, ale už od malička měl spíše zájem o encyklopedické knihy, pohádky a příběhy ho nebavily. A dnes, přesto, že si občas nějakou knihu přeje, ji obvykle nedočte. Na mladšího(7)jsem v tomto ohledu již neměla, bohužel, tolik času, ale jak se zdá, začíná o knihy jevit zájem... tak uvidíme.
|
|
|
| Lída, 3 kluci a holka | •
|
(6.10.2004 11:21:43)
Pak byla taky nádherná scéna v seriálu MASH. Starali se dočasně o evakuovaný sirotčinec, takže např. plukovník Potter předčítal malým Korejcům uklidňujícím hlasem vojenské řády.
|
|
|
V její náručí
Krojový plesUherské Hradiště 
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Orchestr na dotek – ŽestěPraha 1 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Šediváčkův longRychnov n/K 
Krojový ples
Zimní běh na Blaník
Orchestr na dotek – Žestě
Ledové sochy na Pustevnách
Šediváčkův long
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)